Lidové noviny: sympatický rozhovor s paní Stašou Fleischmannovou o tom, jak dvakrát fotografovala Fučíka

Kurýr

Občasník Společnosti Julia Fučíka
Číslo 24 – vyšlo 1. prosince 2006 x Zdarma x Rozšiřování vítáno

NE ZÁKLADNÁM USA V ČESKÉ REPUBLICE!

Výbor Společnosti Julia Fučíka se na své schůzi 4. září 2006 spontánně přidal k občanským sdružením podporujícím petici s tímto textem:
„My, níže podepsaní občané České republiky, nesouhlasíme s umístěním jakékoliv cizí vojenské základny, natož raketové, na území našeho státu a požadujeme
  1. zveřejnění informací o dosavadních jednáních o umístění raketové základny USA v ČR
  2. zásadní odmítnutí podobných projektů Poslaneckou sněmovnou PČR“
" Iniciátory petice jsou tři mladí lidé: Zdeněk Štefek, Ludvík Šulda a Milan Krajča.
O něco později byla zahájena kampaň podpisů pod petici za uspořádání celostátního referenda s otázkou „Souhlasíte s umístěním a existencí základny Národního raketového systému obrany území USA na území ČR?“ Za zmocněnce petičního výboru, který stojí v čele této iniciativy, je uveden ing. Rudolf Převrátil, CSc., z Prahy 2.
Společnost Julia Fučíka a redakce Kurýra děkuje Vám všem, milí členové našeho sdružení a ostatní naši příznivci, za spolupráci v roce 2006 a přeje Vám hodně úspěchů a dobré zdraví v novém roce 2007!

K 63. VÝROČÍ FUČÍKOVY SMRTI

Ve čtvrtek 7. září 2006, v předvečer 63. výročí Fučíkovy smrti, položila delegace SJF v čele s jejím předsedou Janem Jelínkem – jako každoročně – květy k bustě na Fučíkově rodném domě v Duškově ulici v Praze-Smíchově.

SOLIDARITA S KSM

Předsednictvo SJF vyjádřilo na svém zasedání 6. listopadu plnou solidaritu s Komunistickým svazem mládeže, který byl Ministerstvem vnitra ČR rozpuštěn. Tento verdikt byl připraven ještě za vlády Jiřího Paroubka, vyhlášen byl za vlády Mirka Topolánka.

STAŠA FLEISCHMANNOVÁ DVAKRÁT FOTOGRAFOVALA FUČÍKA

Pod titulkem Fotila jsem Fučíka přinesly Lidové noviny v rubrice Relax (29. 7. 06) rozhovor Jasny Sýkorové s fotografkou Stašou Fleischmannovou- Jílovskou (86), která – jak uvádí v tomto rozhovoru - dvakrát za svou profesionální kariéru fotografovala Julia Fučíka. „Věděla jsem, že je autorkou známé fotky vousatého revolucionáře Julia Fučíka, a ten příběh mě zajímal,“ píše Sýkorová. Z rozhovoru vyjímáme: „Tam (v Osvobozeném divadle) jste se seznámila s Juliem Fučíkem?“ - Fučík tam taky chodil, asi chtěl přesvědčit Wericha s Voskovcem, ať vstoupí do komunistické strany. To se mu nepovedlo, ani by je v ústředí stejně tehdy asi ani nechtěli. S Fučíkem nás seznámila Milena (Jesenská). Jednou přišla s takovým pohledným mladým mužem a představila nás. Když jsme se sestrou pozdravily ´dobrý večer´, tak nás hned opravila - ´Ne dobrý večer, ale čest práci, soudruhu´. Fučík se jen smál. Jste autorkou dvou známých fotografií vousatého Fučíka – na jedné je rozesmátý v křesle a druhá byla nafocena pro falešné doklady. Jak k tomu došlo?
Poprvé to bylo na zájezdu do Moskvy v roce 1936, který uspořádal spolek Mánes. Šlo o oslavy 1. máje. (…) Seznámila jsem se tam s jedním rudoarmějcem, který mě pak doprovázel. Mezitím začalo pršet a on mi zakryl vlasy humoristickým časopisem Krokodýl, ze kterého mi tekla barva po obličeji. A takhle jsem dorazila do hotelu, kde seděli všichni v hale a smáli se mi. Mezi nimi Fučík. Tak jsem ho vyfotila. Tu fotku jsem našla v archivech ČTK, ale nejste tam uvedena jako autorka.
Ani nevím, jak se mohla do ČTK dostat. Ale je určitě moje, mám doma nejen tu fotku, ale i negativ. A ta druhá fotka, z odboje? Tu už nemám, tu jsme s Olou (sestrou) musely hned zničit. Chodila jsem tehdy s mimořádně báječným člověkem, zakládal organizaci Mladá kultura, ve které se sdružovala spousta Židů. S maminkou a sestrou jsme tehdy taky provozovaly nenápadný fotoateliér ve čtvrtém patře na Národní třídě. Z toho všeho vyplynulo, že jsme začaly mimo normální práci taky pomáhat odboji – fotily jsme dokumenty, portréty na falešné doklady. Do ateliéru chodil také Lubomír Linhart, který organizoval Národní revoluční výbor inteligence. Jednou nás poprosil, abychom někoho vyfotily, ale až večer, po pracovní době. A přišel Fučík. Později se mi nějaký akademik ptal, zda si myslím, že Fučík kolaboroval s Němci. Jsem přesvědčená, že ne. Jediné, čím se provinil, že nebyl tak opatrný, jak by měl být. Ráda bych viděla, jak by se v té době chovali ti, kteří ho potom tolik kritizovali.“
Staša Fleischmannová se po válce provdala za Iva Fleischmanna (1921- 1997), čs. diplomata, básníka, spisovatele, překladatele a publicisty. Žije nyní ve Francii. Jeden z jejích tří synů (Michael) řídí českou rozhlasovou stanici Frekvence 1. Lidové noviny jednu fotografii z roku 1936 uveřejnily. V knize Julius Fučík ve fotografii je pod číslem 67 publikován Fučíkův portrét s textem „V Moskvě (1936) před ilegálním návratem do ČSR“. Pravděpodobně i v tomto případě jde o autorství paní Fleischmannové. Historka s portrétem z doby okupace, o kterém se v rozhovoru Fotila jsem Fučíka hovoří, si zřejmě ještě vyžádá nějaké studium. Ve zmíněné knize Julius Fučík ve fotografii nacházíme totiž portrét s číslem 78 ukazující Fučíka čtoucího noviny v křesle. Na jeho pozadí jsou záclony. Text říká: „V ilegalitě 1940-41“. Na dalším snímku s číslem 79 má Fučík  přistřižený plnovous. Je to snímek pozdějšího data. Text pod ním zní: „Když se (Fučík) skrýval pod jménem ´profesor Horák´ – 1941 a 1942“). Portrét vousatého Fučíka „rozesmátého v křesle“, jak se o něm zmiňuje novinářka Sýkorová, nebyl pořízen v ateliéru sester Fleischmannových, ale v bytě u Jelínků. Ve své knize Vzpomínka na Julia Fučíka na str. 186 píše Gusta Fučíková: „Když jsem v dubnu 1941 zase přijela k Vysušilovům, byl Julek již konečně ostříhán. To bylo měsíců, než se podařilo najít spolehlivého holiče! Od října 1940 do března 1941 Julek nevyšel z bytu! Ještě před ostříháním soudruh (Josef) Jelínek Juleka vyfotografoval. (…) Na fotografii vidíme Juleka s dlouhými vlasy dozadu sčesanými, které mu splývají až na ramena, s mohutným plnovousem spadajícím téměř na prsa. Sedí na židli u Jelínků v kuchyni, v rukou noviny a usmívá se.“ Snímek s číslem 79 byl evidentně pořízen později – možná právě v ateliéru paní Fleischmannové.

ZDENĚK HRABICA O GENERÁLU KLAPÁLKOVI

Zdeněk Hrabica se synem Pavlem vydali v krátké době dvě knihy: Vila pana prezidenta v nakladatelství Erika v roce 2005 a Zapomenutý generál Karel Klapálek v Mladé frontě v roce 2006. Křest nejnovější knihy se konal 30. června-1. července v Lukách nad Jihlavou za velké účasti místních občanů, ale i hostí zcela oficiálních. Přišli sem např. ministr vnitra František Bublan, Zoe Klusáková-Svobodová, vnuk Jaroslava Haška Richard, veteráni od Tobrúku a také generálova dcera ing. Olga Táborská. Autoři se ke Karlu Klapálkovi vracejí podruhé – poprvé ho představili v 80. letech v knize Muž, který velel mužům. Generál Klapálek (1893-1984) působil za druhé světové války jako velitel čs. jednotek na Středním východě, v libyjském Tobrúku a poté v 1. čs. armádním sboru v  SSSR. Poté, kdy se Ludvík Svoboda stal ministrem národní obrany, převzal Po karpatsko-dukelské operaci ve sboru velení. Je nositelem zlaté hvězdy hrdiny ČSSR.
Na Zdeňka Hrabicu můžeme navíc prozradit, že v říjnu oslavil sedmdesátku. Spolu s Viktorem Andrijanovem, pražským zpravodajem Komsomolské pravdy, prodělali velký kus práce, když zdokumentovali životní osudy mnoha pamětníků Reportáže. Vydali o tom spolu – česky, slovensky a rusky – záslužnou knihu Lidé z Reportáže.

Milý Zdeňku,

s blahopřáním se k Tvému jubileu připojuje i výbor Společnosti Julia Fučíka.

JIM TO NELZE VYČÍTAT

Pod tímto titulkem uveřejnily Haló noviny 1. srpna 2006 poznámku Jaroslava Kojzara k případu šesti mladých Němců, kteří spálili Deník Anny Frankové. Plně se s ní ztotožňujeme. Tady je její text: „Ze sdělovacích prostředků jsme se dozvěděli, že šestice mladých mužů v jedné sasko-anhaltské obci v Německu demonstrativně zapálila Deník Anny Frankové. Nebojte se, nešlo o originál, jen o jeho knižní vydání. Hrůzné na tom bylo to, že svědectví německo-židovské dívky, později zavražděné v nacistickém koncentračním táboře, nezná už většina mladých Němců, a může tudíž kvést sémě nacionalismu a jeho nejextrémnější varianty nacistického režimu, že u některých mladých lidí jsou (druhá světová) válka a její hrůzy už stejně vzdálenými metami jako upalováním čarodějnic ve středověku. Leckdo se nad tím rozčiluje, ale… Dejme si otázku: Jsme na tom jinak? Nejsme. Televizní stanice a nakonec i značná část rozhlasových i tištěných pravicových médií (jichž je naneštěstí v naší zemi většina, a to dokonce v zahraničních rukou) se hrdiny či oběťmi 2. světové války moc nezabývají. Zajímají je „hrdinové“ boje proti minulému společenskému uspořádání, takže vědí víc o pseudohrdinech Mašínech či agentech přecházejících naši hranici, jimž je mimo jiné postaven v Chebu pomník. Hloupnou je zpěváci a herci, kteří dští síru na minulost, ač se jim tehdy dařilo lépe než obyčejným skutečným hrdinům práce, atd. Proč by tedy měli vědět o Anně Frankové či o národním hrdinovi, kterého přece zavrhl sám Václav Havel – Juliu Fučíkovi? Jim, tedy těm mladým, to nelze vyčítat.“

DOPIS Z MILAVČE

V obci Milavče č. 53 na Domažlicku žije Karel Hruška, který nám – jak Víme z minulého čísla Kurýra – poslal zajímavé svědectví Vojtěcha Tichoty O „spolunájemníkovi“ Juliovi Fučíkovi. Nyní (15. 6. 2006) nám přítel Hruška poslal druhou zásilku knih a písemností, pocházející z rodinných Fondů Tichotových. A s nimi i dopis, z kterého citujeme: „V posledním Kurýru došlo k menšímu omylu, když jsem tam byl jmenován jako Emil (omlouváme se – red. Kurýra), to není ale podstatné. Využívám nyní už exposlance Ládi Urbana, aby vám doručil i tuto druhou Část předaných knih. Je přiložena i fotografie Václava Tichoty, kterou jsem pořídil při tomto setkání. Musím si postěžovat, že se mi nepodařilo založení Společnosti Julia Fučíka na Domažlicku přes veškerou snahu. Pořizoval jsem fotodokumentaci Všech památníků obětí fašismu za války a nebyl vynechán ani Fučík, jeho dočasné bydliště v Chotiměři. Po převratu, někdy v roce 1990 až 1992 došlo nejprv k poškození barvou a pak úplnému zničení plakety na Domažlickém náměstí na hotelu Kresl, kterou se oznamovala konaná tam schůze s Fučíkem. V Chotiměři bylo menší muzeum o pobytu J. Fučíka. To bylo také Likvidováno a vybavení převzalo Muzeum Chodska v Domažlicích. Pokud jsem se s tím seznámil, jde jen o fotodokumentaci, už ne o panely, které tam byly. Snad jsou v obci Blížejov, kam Chotiměř úřadem patří. V Blížejově jsou fotodokumenty o pořádaných tam oslavách J. Fučíka z let poválečných. Jiná věc je, že vila, kde Fučíkovi bydleli, byla privatizována a nový majitel, jak jsem se doslechl, má dotazy, jak naložit s pamětní deskou. Je mi velmi líto, že v Plzni došlo k odstranění té nádherné Fučíkovy sochy. Moje snaha o navrácení Fučíkovy desky na domažlickém náměstí vyzněla naprázdno. Snad se to povede novému pokolení, které jednou najde zrno Života v dějinách těchto smutných událostí. Když jsem hledal vilu Fučíkových v Chotiměři, vyšel ze sousedního baráku občan v mých letech a rozhovořil se o Fučíkových, které ze sousedství znal. Otřesné bylo, že potom, co se zmínil o kladech Julka a Gusty, o jejich píli, začal vykládat věci tak, jak je šířila tehdejší propaganda. I s tím, že Fučík nebyl popraven a že zemřel v Argentině, že k Fučíkům chodili Němci na kafe a jiné nesmysly. To je k politování. Závěrem mého povídání pociťuji potřebu ocenit aktivitu Společnosti Julia Fučíka, vyslovit vám všem poděkování.“ (V doušce Karel Hruška ještě uvádí, že minulé číslo Kurýra stokrát rozmnoží a předá je účastníkům setkání bývalých ochránců státních hranic 8. července v Poběžovicích.)

SRDEČNĚ BLAHOPŘEJEME K ŠEDESÁTCE KARLA SÝSE

                           Svoboda je nenutit nikoho klečet v nevlastním chrámu
Svoboda je radost ze sobě rovných
Jenže svoboda není stydlivě rozdávat z cizího
svoboda znamená brát si bez ostychu z našeho
svoboda není poznaná nutnost poslouchat druhé
ale poznaná nutnost poslouchat jeden druhého
svoboda stáhnout se zpátky když druhý nechce
svoboda smět si odříci radost když druhého svírá stesk
.....
Nicméně nikdo nemůže být ze svobody vyřazen
ale může být svobodný i proti své lstivé vůli
Kdo ví jak dlouho se budeme vracet zpátky
Možná že kladivo teprve nabírá sílu
a srp podetne zlo v tepně a oddělí slámu a zrno
(Básní si připomínáme, že básník Karel Sýs a přítel Společnosti Julia Fučíka se narodil 27. července 1946)

OSTUDNÝ NÁPAD

Pod tímto titulkem uveřejnilo Národní osvobození (č. 18) příspěvek Jiřího Malce z Nižboru na okrese Beroun (člen SJF) o tom, jak se tamější obrazoborci vypořádali s  reliéfem Julia Fučíka na místním pomníku obětem nacismu: „Před 15 lety, 19. června 1991, byl v Nižboru zbourán pomník obětem nacismu 1939-1945, který svépomocí postavili členové tehdejší základní základní organizace Čs. svazu protifašistických bojovníků. Ostudný nápad vznikl v hlavě bývalého polistopadového starosty obce Jaroslava Štiky a obecní zastupitelstvo mu jej schválilo. Na zbourání pomníku se podíleli sami členové obecního zastupitelstva. Byl na něm připevněn reliéf Julia Fučíka s nápisem Lidé, bděte!, dále nápis Obětem nacismu 1939-1945 a deska se jmény osmnácti obětí nacistické okupace. Ta byla přenesena na pomník padlých v první světové válce. Bohužel, se zbouráním pomníku souhlasil i tehdejší předseda naší základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu ing. Pavlovský-Fiala. Jaké byly důvody zbourání pomníku? Nenávist ke komunistické straně, neboť mnozí obecní funkcionáři v Nižboru, kteří se vrátili domů z koncentračních táborů, byli komunisté a zastávali v obci vedoucí funkce. Nenávist k Juliu Fučíkovi, protože byl známým komunistickým novinářem. V padesátých letech minulého století se v Nižboru několikrát manipulovalo s bustou T. G. Masaryka, která stála na pomníku padlých v první světové válce. Jednou byla sejmuta a opět znovu postavena a nakonec do listopadu 1989 uložena v berounském muzeu. A tak zbourání pomníku obětem nacismu bylo odvetou za manipulace s bustou TGM. Zajímavé je zdůvodnění zbourání pomníku v nižborské obecní kronice. Byl proveden úplně vymyšlený a lživý zápis, který se rozchází jak s datem jeho zbourání, tak s příčinami. Na str. 222 je uvedeno: „26. srpna snad v noci byla z dosud  nezjištěných příčin deska se jmény obětí nacismu rozbita. Obecní úřad předal tuto věc k šetření, ale nic najevo nevzešlo. Jestli se jednalo o vandalství nebo deska spadla sama od silného větru, který tuto noc opravdu byl, nikdo neví. Rada obecního úřadu rozhodla zbylý pomník odstranit a jména všech obětí zdejší obce z 2. světové války nechala dopsat k obětem první světové války na hlavní pomník s T. G. Masarykem.“ A jaká je pravda? Na návrh bývalého starosty Nižboru Jaroslava Štiky byl pomník zbourán 19. června 1991. O odstranění reliéfu Julia Fučíka z pomníku není v kronice žádná zmínka. Landsmanšaft by takové bourání obětem nacismu v naší republice uvítal.“

DĚKOVNÝ DOPIS Z LANCASTERU

Čestný člen SJF John Callow na přání předsednictva SJF předal knihovně Lancasterské univerzity ve Velké Británii náš dárek – anglické vydání Reportáže psané na oprátce a publikaci Julius Fučík ve fotografii. David Summers, zástupce knihovníka Lancasterské Univerzity, nám 12. září poslal tento děkovný dopis: „Píši, abych Vám poděkoval za laskavý knižní dar: Julius Fučík ve fotografii a první úplné vydání Reportáže psané na oprátce. S potěšením jsme přijali Vaše knihy prostřednictvím dr. Johna Callowa. Obě knihy budou přidány do naší sbírky. Jsem přesvědčen, že obě knihy budou užitečné i pro studenty a vědce Lancasterské univerzity jak v současnosti, tak v budoucnosti.“

BEZ TRADIČNÍCH INVEKTIV

Týdeník Literární noviny č. 43 z 23. října 2006 publikoval rozsáhlou pasáž Fučíkovy reportáže Čtyřicet šest jako upomínku, že byla v těchto novinách uveřejněna  před padesáti lety. Bez tradičních invektiv! Reportáž byla uvedena tímto textem: „Na poslední straně Literárních novin číslo 43 z roku 1956 je tištěna málo známá reportáž Julia Fučíka „Čtyřicet šest“, ve které reportér vypravuje historii kapitalismu roku 1928, kdy se 9. října zřítila na rohu (pražské) Biskupské ulice a Poříčí nedostavěná šestipatrová novostavba. V sutinách zůstalo pohřbeno více než padesát dělníků.“ (V prvních zprávách o tragédii na rohu Biskupské ulici, o něž se autor reportáže opíral, se skutečně psalo o čtyřiceti šesti obětech. ) Fučík tuto reportáž napsal pro časopis Reflektor, číslo 20, ročník 1928. Knižně vyšla v jeho  Reportážích z buržoazní republiky (Svoboda, 1981).

GABRIELA „VELÍ“ VETERÁNÚM

Členka výboru SJF Gabriela L., jinak studentka Filozofické fakulty UK a průvodkyně Památníku Lidice, se podle prosincového čísla měsíčníku Slovanská vzájemnost stala předsedkyní okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Kladně. Na Kladensku žije na 130 příslušníků druhého odboje. Výbor SJF přeje své nejmladší člence i v této funkci hodně úspěchů.

PŘEČETLI JSME V RANSDORFOVI

Europoslanec Miloslav Ransdorf se ve své nové knize „… není všem dnům konec“ (Ottovo nakladatelství, 2006, s. 296) zmiňuje o Fučíkovi: „Božena Němcová bojující od Julia Fučíka je paradoxně první spis s  feministickým obsahem v české literatuře.“

MANDY SE STALA PRODAVAČKOU

Už jsme před časem psali o Mandě Heinzigové z německého města Freibergu, která si díky přátelství s Věrou Pickovou oblíbila Reportáž psanou na oprátce. Se svým otcem Henrym a dvěma svými sestrami v září navštívila Prahu. Mluvil s ní a s jejím otcem i Jan Jelínek. V únoru 2003 přijela Mandy s otcem na pražské shromáždění ke stému výročí Fučíkova narození. Její otec dodal, že toto setkání udělalo na něho i dceru velký dojem. Fučík, jak řekl, „je u nás v Německu u pokrokové veřejnosti váženou osobností. Opravdovým hrdinou. A stejně tak i česká antifašistka Věra Picková. Věra hodně ovlivnila moji dcerku Mandy, když ještě byla dítětem.“ Mandě je dnes sedmnáct let a v listopadu (2006) dostala výuční list prodavačky v obchodě.

PŘEDSTAVITEL KUBY PREZENTUJE REPORTÁŽ

Kubánský deník Granma napsal v září 2006, že předseda Národního shromáždění Kuby Ricardo Alarcón de Quesada osobně prezentoval první španělské vydání úplného rukopisu Fučíkovy Reportáže, věnované pětici kubánských rozvědčíků, kteří jsou už osm let - od 12. září 1998 – vězněni ve Spojených státech. Knihu před časem vydalo české nakladatelství Orego, v jehož čele stojí dr. Milan Havlíček. Jak Alarcón řekl, přestože byla Reportáž psána tajně na útržcích papíru a vynášena za pomoci jednoho ze strážných, je to dílo, které jako by bylo napsáno na počítači a za plného osvětlení. Zdůraznil, že Fučík byl zavražděn, protože organizoval české intelektuály v boji proti fašismu. Předseda kubánského parlamentu připomněl historické paralely osudů kubánských rozvědčíků, kteří bránili Kubu před terorismem, a Julia Fučíka jako bojovníka proti nacistickému terorismu. Podle Alarcóna by neměl upadnout v zapomnění Mezinárodní den novinářů spjatý s výročím Fučíkovy popravy. Kubánský státník vysoce ocenil ediční iniciativu nakladatelství Orego a přislíbil na příští rok další španělské vydání Reportáže.
KURÝR, občasník Společnosti Julia Fučíka. Náklad 300 výtisků. Naše redakce: Jan Hrobař, ul. Politických vězňů 9, 11121 Praha 1, telefon 222-897-111. Společnost Julia Fučíka byla registrována u MV ČR dne 19.6. 1992 pod č. VSC/1-11998/92. IČO č. 70973644. Rukopis odevzdán k tisku 7. listopadu 2006. Vydáno péčí nakladatelství OREGO.