Občasník společnosti julia fučíka

„VÝLET“ DO ŘÍŠE JAKO VAROVÁNÍ PŘED NACISMEM

       Kurýr „vzkřísil“ téměř zapomenutou reportáž
       V minulém čísle Kurýra (33) jsme uveřejnili první dvě kapitoly málo známé a vlastně téměř zapomenuté reportáže Julia Fučíka, kterou pod titulem CESTA DO MNICHOVA napsal v roce l933 pro Tvorbu č. 9-11. Připomeňme, že tento dobrodružný a riskantní „výlet“ do Hitlerova Německa uskutečnil Fučík krátce po zlověstném „dni dlouhých nožů“, kdy hitlerovci povraždili mnoho svých stoupenců z řad jiné ozbrojené hitlerovské policejní formace známé jako SA.
       V prvních dvou dílech líčí Fučík svůj tajný přechod čs.-německé hranice. V třetí kapitole se dostává do cíle své cesty - do Mnichova. Tu dnes zveřejňujeme, zbývá nám ještě kapitola čtvrtá.
       Při objevení reportáže byla nápomocna Dr. Libuše Eliášová, ředitelka Muzea dělnického hnutí, čestná členka našeho sdružení, a Květa Panská. Oběma srdečně děkujeme. (red.)

CESTA DO MNICHOVA

Julius Fučík

3.

       Od Isary a z Alp táhne chlad. Nad temným krajem svítí nedaleké město. Noc usíná, den se probouzí, zívá a protahuje. Opouštím kupku sena, hotel, kde se mne nikdo neptal po legitimacích, a jdu k Mnichovu.
       Mnichov.
       Starobylé město. Dokud rychlíky s úzkostlivou přesností opouštěly pohraniční stanice a úslužní policisté chodili jako po špičkách, aby nerušili turisty, žertující před Gasteigerovou čurající fontánou, jezdívali sem cizinci, podivovali se staletým branám, zbožně procházeli Frauenkirche a dávali se vytahovat na věž gotické radnice, aby se podívali na Alpy, unaveně se ploužili sály Staré Pinakotheky , projevujíce nadšení podle hvězdiček v katalogu a večer konečně našli pravé štěstí své turistické vášně v Dvorním pivovaru, u Pschorra nebo v Salvatorském sklepě.

 

       Teď jezdí rychlíky od hranic téměř prázdné a vrátní na nádražích půlhodinami či hodinami zpoždění zaznamenávají předůkladné pátrání pohraničních orgánů po novinách v kapsách a zavazadlech cestujících. Šoféři taxíků, livrejovaní zástupci hotelů a průvodčí u vyhlídkových autokarů se zasmušile dívají na těch několik osamělých cizinců, kteří přecházejí Bahnhofplatz a vstupují Karlsthorem do města. A přece právě teď je Mnichov zajímavější, než kdykoliv předtím, právě teď žije dny, kterými do dějin vstoupí významněji než lety vévody Jindřicha Lva či krále Ludvíka I. Jsou to dny krachu té veliké sociální lži, která se v něm zrodila.
       Odchovanec starého básníka Kollára by tu nad Mnichovem mohl recitovat:
       „Někdy kolébka, nyní… rakev.“
       Kolébka hnědého fašismu…
       Hle, tu se před patnácti lety scházeli bývalí „vojáci z fronty“, důstojníci v uniformách i bez uniforem, zklamaní porážkou, nespokojení svým osudem nezaměstnaných válečníků, svou náhlou bezvýznamností, když přilba ustoupila cylindrům a polní šeď černým frakům, tu se scházeli a debatovali o situaci, zlostně přirážejíce víčka kamenných mázů, tu snili o „novém Německu“, v němž by opět vládla silná ruka a revolver měl slovo vážnější než poslanec. Tu snili o nové armádě a její disciplinované spravedlnosti, tu založili svou skupinku, která si odvážně dala jméno „německé s t r a n y dělnické“, skupinku, z níž pak po celé říši vyrostla mohutná „německá národněsocialistická strana dělnická“, NSDAP. Tu našel Hitler svou stranu, jejímž vůdcem se pak stal, tu se přihlásil za jejího člena, tu zastrčil do kapsy její legitimaci číslo 7. Tenkrát byl právě také červenec, rok l9l9 – ano, právě před patnácti lety.
       A po patnácti letech tu, v Mnichově,  v městě, které zrodilo z nespokojenosti jeho stranu, sám vlastnoručně strhává epolety prvním dvěma důstojníkům svých SA, protože se v zastoupení svých pánů bojí jejich nespokojenosti.

 

       Hle, tu je Dvorní pivovar, kde v únoru roku l920 za nadšeného potlesku četl Hitler svůj program, svých 25 bodů proti židům, proti vykořisťovatelům, proti otroctví, za nový život nového, sociálně spravedlivého Německa. Teď tu u těžkých stolů na místě nadšených tisíců sedí dvacet či pětadvacet zadumaných pijáků a nakloní-li se k sobě, šeptají: „Slyšel jste už? Také Ernsta zastřelili!“ „A v kadetce prý odpravili dnes v noci dvacet SA…“
       Hle, těmito mnichovskými ulicemi v únoru roku l921 poprvé projížděla nákladní auta s vlajícími prapory hákovitého kříže a mladí chlapci z nich rozhazovali rudé letáčky, zvoucí na první velkou Hitlerovu schůzi v cirku Krone. Teď tu autokary rozvážejí policisty, aby strhávali se zdí letáčky proti Hitlerovi, vylepené těmi, kteří tenkráte agitovali pro jeho schůzi.
       Hle, tu je Měšťanský pivovar, to historické místo, kde Hitler v předvečer 9. listopadu roku l923 na schůzi vlasteneckých spolků prohlásil překvapeným účastníkům národní republiku, sesadil Eberta a představil sám sebe v nové hodnosti říšského kancléře. Tu vedle něho seděl Röhm a první mu gratuloval, tu ho objímal August Schneidhuber, tu se slavnostně zvedaly pravice a zněla přísaha věrnosti a věrného kamarádství. Několik desítek kilometrů odtud na Tegernském jezeře je obec Wiesse. Tam necelých jedenáct let od této věčné přísahy byl zastřelen věrný August Schneidhuber z rozkazu Hitlerova a den potom z téhož rozkazu na Lichtenfeldu padl věrný Röhm, protože se mohli stát nepříjemnými přátelství historickému: Hitlera s Thysseny a Kruppy.
       A tu je Feldherrenhalle. Sem jděte, novověcí turisté, ne, abyste neprávem obdivovali tuto florentinskou nápodobu, ale abyste si z kusu dlažby přečetli dialektiku dějin, vepsanou tam krví hnědých úderníků (příslušníků Hitlerových úderných oddílů SA – pozn. Kurýr). Hle, tu je ulice k Feldherrenhalle, kterou devátého listopadu l923 táhly zárodky Hitlerových SA poprvé v bojové frontě dobýt moc a předat ji vůdci, který sliboval nové, svobodné, spravedlivé Německo. Tady stála zemská policie bavorská, připravená hájit klid a pořádek, neboť Thyssenové a Kruppové k udržení své moci ještě nepotřebovali Hitlerův fašismus a orgány jeho teroru. Zazněly salvy, patnáct Hitlerových mužů tu padlo. Na tom místě stojí památník. A tu, jen několik kroků dále, je na chodníku poprašek omítky a ve stěnách okolních domů vidíš rýhy, stopy  

 

kulí, které byly vystřeleny 1. července l934. Opět tu táhly Hitlerovy SA, opět volaly po novém, svobodném, sociálně spravedlivém Německu, opět tu stála policie, ne už zemská bavorská, ale hnědá, Göringova – a opět zazněly salvy. Nezazněly však už proti Hitlerovi, ale pro něj, z jeho rozkazu. Opět padali mrtví a ranění úderníci, padali ve jménu klidu a pořádku, neboť Thyssenové a Kruppové už nemohli potřebovat tyto někdejší orgány hnědého teroru, které hrozily obrátit své zbraně proti jejich zájmům.
       Nebylo to poprvé v dějinách, že třída, která k dobytí nebo udržení své moci nejrůznějšími sliby a demagogií získala některé potlačované vrstvy jako svou armádu, rozvinula nejúžasnější teror proti nim, když se po splnění svých úkolů dožadovaly také splnění slibů. Velké, názorné příklady dávají dějiny a přece nejjasnější slova knih nemluví dosti jasně, aby jim bylo obecně rozuměno. Ale když jsou dějiny vepsány do dlažby, tak jako tady u mnichovské Feldherrenhalle, nemůžeš nerozumět. V tom okamžiku, kdy miliony mohou číst krvavá písma v této obrovské kamenné knize, sahá zvoník na provaz, aby odzvonil umíráček jednomu režimu.
       Ten památník 9. listopadu l923, soudruzi, kteří budete budovat sovětské Německo, zachovejte! A o několik kroků dále, tam, kde padli nespokojení, vzrušení úderníci 1. července l934, postavte nový! Budou tam chodit školní výpravy našich dětí učit se o posledních dnech kapitalismu. Teď, i bez pomníku, se tam učí dospělí.
       „Weiter gehen!“ volá policista, když se zastavíš u stěn, poznamenaných kulkami, jdeš tedy a chápeš ještě rychleji a ještě pozorněji.
       Mnichov je naplněn policisty, SS, vojskem. Černé SS, hnědá polní policie, šedá armáda. Karabiny, revolvery, strojní pušky, policejní autokary i nákladní auta s vojskem a SS. Údernické uniformy zmizely z ulic. Polní policie, nedávno sestavená Göringem z nejspolehlivějších lidí, nahrazuje hnědou barvu jejich košil. Je všude. Je horlivější než samo gestapo a lidé se jí opatrně vyhýbají. Je to něco nového, cizí živel, něco nepodobného úderníkům, které tu viděli růst, s nimiž se bylo možno přátelit, jimž bylo možno zvedat ruce na pozdrav a spokojeně volat: „Heil Hitler!“ V jejich úkolu bylo možno se mýlit, mohli být třeba i pokládáni za něco vlastního – v úkolu polní policie není možno se mýlit. Je to nástroj potlačování jich všech, proti nim všem. Také SS jsou míjeny tiše a bez lásky.

Už není nadšení na mnichovských ulicích. Uniformy, které je v tisících probouzely, jsou teď nepřátelské. Ano, středověk, tak často napodobený mnichovskými umělci, je tu teď pravý, nefalšovaný. Je to středověké město, obsazené nepřátelským vojskem, které nedělá vše, co může, jen proto, že čeká kontribuci. A občané se bojí, protože nevědí, kdy se mu zachce ukázat víc. Tady byl „omylem“ zastřelen hudební referent Müncher Neueste Nachrichten, protože měl náhodou stejné jméno jako Wilhelm Schmid, gruppenführer mnichovských SA – a jeho případ se nese od úst k ústům a děsí.
       Je tu zřejmě více mlčenlivého zděšení, než v pruských, sárských nebo slezských městech. Komunisté v Bavorsku nejsou ještě tak silni, aby podchytili všechnu tu hrůzu a převrátili ji v bojovnou nenávist. Ale jsou tu, cítíš ruch jejich práce v podzemí, a ani to nepřispívá ke klidu měšťanů nedělnického Mnichova. Revoluce, proletářská revoluce objevuje se v jejich očích, obrácených k zítřku, a kdo z nich ví, nemá-li se jí bát více, než nepřátelské armády kolem sebe?
       A není jiné perspektivy. I tu, v této zemi, nejméně průmyslové z německých krajů, vidíš onu jedinou sílu, která vystupuje z podzemí, aby rozhodla a osvobodila. Dnes v noci rozhodili komunisté své vizitky po celém městě. Letáky, ilegální časopisy, nápisy na zdích.
       Rudé „RF“ svítí na zdech v Neuhauserstrasse, v centru města i na periférii v Haidhausen, svítí i na justičním paláci, střeženém jako všechny veřejné budovy celou četou vojska, svítí na nádražích i na mostech přes Isaru. Zvláštní pracovní sbory jsou komandovány na odstranění těchto nápisů. Ale nápisy volají stále: RF!, RF!, Rot Front!        Na hradbě za Isarským nádražím vidíš nedokončený výkřik:
ROT FRO
       Přechází před ním polní policista s karabinou. Neodvážíš se zeptat, je-li ta hnědá skvrna pod místem nedopsaného N stopou vylité barvy nebo prolité krve. Padl-li na tom místě člověk, tím hlasitěji křičí jeho Rot Front! Jsou životy, které budou draho placeny. Život Röhmův nebo Schneindhuberův nepatří mezi ně.
       Velké rudé litery jsou vystřídány malými bílými skvrnami. Letáčky, některé s přetékající černí, jiné šedé nedostatkem                            

 

barvy, narychlo vyráběné v ilegální tiskárně.
       „Kamarádi! Bojovali jsme za nové Německo! Tři miliony nás vyhnali do hladu! Neodevzdávejte zbraně! SA.“
       To není už jen alarmující výkřik, to je hrozba. Hrozba, kterou dobře slyší Hitler, Göring i generál Blomberg. Proto se dnes ráno taxikáři, livrejovaní zástupci hotelů a průvodčí cizinců před hlavním nádražím přece znova dočkali proudu cestujících, táhnoucích přes Bahnhofplatz. Byl to velký proud: vojáci říšské obrany. Ach, to neuklidňuje! Proti komu poprvé vyrukují? ptá se mnichovský měšťan, který s Röhmovou ztrátou hlavy ztratil hlavu sám.
       Přijeli prý z Berlína. Ale v Berlíně, proslýchá se, tedy také není klid. Naopak, velké nepokoje prý, střílí se. Odkud pojede říšská obrana do Berlína? A kam potom?
       Proslýchá se… Ano, to klasické „uslyšel jste už?“ se nese celým Mnichovem. Ten klasický zjev hromadné paniky maloměšťáků před velkými událostmi.
       V Sochotavském sklepě nezvučí už fortissimo hliněných zvuků mázů. I slavné pivnice jsou opuštěny. Ale těch několik občanů, kteří zde sedí, má zprávy pro více než den přemýšlení.
       „Slyšel jste už? Na Göringa byl spáchán atentát.“
       Chápavé kývání hlavou.
       „Hitler se zbláznil. Musili ho odvést do sanatoria.“
       Kývání hlavou téměř spokojené. Nebylo by tohle nejlepší vysvětlení?
       „Císař se vrátí. Hindenburg není v Německu, je u něho v Doornu.“
       Alespoň jedna radostná zpráva. Císař! Přece naděje!
       „Ve Frankfurtu vypukla revoluce. Je tam hlad. Rabuje se.“
       Konec! Slyšel jste už…
       Na Sonnenstrasse kvetou lípy. Včely bzučí a sbírají med. Celý hrozen se jich zavěsil na větvi nad chodníkem. To není obvyklý zjev ve městě. Lidé se zastavují, dívají se. Shromáždění není dovoleno. Přicházejí dva SS s očima upjatýma na podivný včelí roj. Ztrácejí se v davu, který vzrůstá.
       „Rozejděte se!“ volá hnědý policista z dálky a běží.
       SS se vzpamatují. Opravdu, v předvečer občanské války není čas na včelí idyly.

       „Rozejděte se!“ připojují svůj pokřik k pokřiku policisty a s tváří velmi úřední a obrýlovanou nás rozhánějí.
       To bylo dopoledne.
       Večer v Schotovskeller jsem o tom slyšel vypravovat:
       „Na Sonnenstrasse byla dnes demonstrace. Volali říšskou obranu… Ranění? Přinejmenším… Byla tam sanita…“
       Sanita, možná, byla. Blízko je nemocnice. Ale demonstrace nebyla., jen zvědavost pod včelím rojem. Zpráva schotovského pijáka nebyla však proto méně významná. Vyjadřovala situaci, vyjadřovala náladu, budoucnost nejbližších dnů, které jsou očekávány. Před měsícem by se byl ten narůžovělý občan nad svým pivem smál, srdečně smál, kdyby mu byl někdo mluvil o takové budoucnosti. Teď tu sám šíří zprávy, pramenící z jeho paniky. Panika se valí, zachvacuje celé město a nelze ji zabránit, neboť není planá. Tak se děsí, tak se vzpínají zvířata před zemětřesením.
       Ještě jeden máz? Napij se, růžový měšťane mnichovský, ale ten pocit už neutopíš ani ve všech sudech Schotovského sklepa! Ano, dobře větříš: to, co přichází, je občanská válka.
       Slyšel jste už? Slyšel jste už? Slyšel jste už…?
       Co bude zítra?
       Neslyšel? Nevíš? Snad ne. Snad to neví ještě ani ten knihkupec na Kaufingerstrasse, který z výkladu vytáhl obrazy Röhma i Schneidhubera, a pro jistotu i Hitlera a Göringa a stál bezradně, nemoha se rozhodnout mezi „Královskou svatbou wittelsbašskou“ a „Theodorem Körnerem recitujícím své básně válečným kamarádům“. Snad to ještě neví ani ten tupý hnědý policista, který tě nutí odcházet z onoho místa u Feldherrenhalle, kde tak hlasitě učí historie.
       Ale ten, který psal své Rot Front! na ohradě za Isarským nádražím, ten to věděl.
       A ta dvě písmena, jež dnes už nemohl dopsat, budou zítra dopsána.
       (Dokončení v příštím čísle. Správnost přepisu prověřil Zdeněk Hoření 6. května 2010)

JAKO TRADIČNĚ 8. ZÁŘÍ

       SJF tradičně položila ve výročí den popravy Julia Fučíka (8. září l943) kytici k pamětní desce na jeho rodném domě v Duškově ulici v Praze 5.

 

KLAUS HAUPT OCENIL NEČASOVO STANOVISKO

       Také němečtí antifašisté, sdružení ve Spolku přátel Čechů a Slováků, si v parku v Berlíně-Pankově u pomníku Julia Fučíka připomněli výročí Fučíkovy popravy. V přítomnosti zástupkyně berlínského velvyslanectví ČR ocenil životní dílo a statečný antifašistický boj autora Reportáže německý novinář a čestný člen našeho sdružení Klaus Haupt. Připomněl jeho dlouholetou činnost v redakci Rudého práva a Tvorby, zejména pak jeho iniciativu při vytváření odbojové organizace české inteligence. Vzpomněl heslo Lidé, bděte a v této souvislosti ocenil slova premiéra Petra Nečase, který před nedávnem v Berlíně v souvislosti s možnou návštěvou  bavorského premiéra Horsta Seehofera v Praze (prý v doprovodu představitele Sudetoněmeckého landsmanšatu) prohlásil, že nevidí smysl Seehoferovy cesty do Prahy, pokud by tam chtěl jednat jen o Benešových dekretech. Řečník odsoudil pokusy zneužívat Benešovy dekrety a zdůraznil, že mnichovská dohoda a další nacistické plány měly vést k vyhubení českého národa.

KURÝRU JE PATNÁCT

       První číslo Kurýru vyšlo 8. září l995. Našemu občasníku je tedy patnáct a blíží se k dospělosti!

KALENDÁŘÍK

       Už počtvrté vydáváme kalendářík s portrétem Julia Fučíka, který přikládáme k tomuto číslu našeho občasníku. Je to tradice, kterou založil Jan Hrobař a technicky realizuje nakladatelství OREGO. Na kalendáříku je Fučíkův portrét z roku 1934, kdy byl v Kazachstánu vyfotografován, jak dává rozhovor sovětskému novináři, proto i ten symbol kremelské věže, jež k Fučíkovi patří, ať si říká kdo chce co chce… . Současně vám, milí přátelé, přejeme všechno lepší v příštím roce.

V CHARKOVĚ ODHALILI FUČÍKOVI PAMĚTNÍ DESKU

V Charkově, druhém největším ukrajinském městě, byla – podle ČTK z 10. května – v Sumské ulici nedaleko městského centra odhalena Juliu Fučíkovi pamětní deska.    

A to je nesporně více než politická událost! Fučík navštívil toto město jako moskevský zpravodaj Rudého práva v 30. letech a podle ukrajinských zdrojů se zde sešel s místními novináři v sídle tehdejší ukrajinské tiskové agentury Ratau. Právě na tomto domě byla deska odhalena.
       Při odhalení desky promluvila zástupkyně charkovské radnice Světlana Gorbunovová-Rubanová, která ve svém projevu označila Fučíka za člověka pevných občanských postojů, kterého nezlomil ani fašistický žalář.
       V zemích Společenství nezávislých států to není jediná pocta Juliu Fučíkovi – je po něm pojmenována ulice v Moskvě (sídlí v ní české velvyslanectví), v Petrohradě, Kyjevě, v Minsku, Jerevanu a Irkutsku, v Biškeku v Kyrgyzstánu byl po něm pojmenován park.

JMÉNEM KURÝRA DĚKUJEME

       Všem, kteří přispěli na tiskový fond našeho občasníku.

Z REDAKČNÍ POŠTY

       Znovu se vracíme k některým dopisům, v kterých nás mnozí lidé upozornili na stále ještě existující názvy ulic se jménem Julia Fučíka.
       CHRÁST (na Chrudimsku): V našem městě je Fučíkova ulice. Já v ní bydlím se svou rodinou. (M.Z.)
       CHROPYNĚ (Kroměřížsko): Název ulice Julia Fučíka na našem sídlišti zůstal na přání obyvatel beze změny. (J.P.)
       NOVÁ VČELNICE: Vážení přátelé, mám radost, že vám mohu sdělit, že v našem městečku máme jednu vedlejší ulici v délce asi 120 metrů pojmenovanou po Juliu Fučíkovi. Jsem rád, že nedovolujete, aby náš slavný spisovatel byl zapomínán a hlavně špiněn. (A.S.)
       POLICE NAD METUJÍ (Náchodsko): Kdyby někdy chtělo město změnit název (Fučíkovy) ulice, postavili bychom se tvrdě na odpor. Dovolte vyjádřit velký dík za vaši obětavou práci a SJF mnoho zdaru v další činnosti. (A.L.)
       PLANÁ U MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ (Chebsko): Když na nás polistopadové vedení naléhalo, abychom (Fučíkovu) ulici přejmenovali, sama jsem obíhala sousedy. Bylo to přes 150 podpisů proti. Vyhráli jsme. Také naše brigáda Pohraniční stráže se jmenovala Fučíkova. Byla zde i Fučíkova socha. Údajně je dnes v Technických službách v Chebu. (B.Š.)

 

       RÝMAŘOV: Ulice Julia Fučíka se nachází v Rýmařově. Měli jsme ji i v Krnově, ale vymazali ji po roce l968. (Z.H.)
       Ulice či náměstí Julia Fučíka se také nacházejí i jinde, např. v Břeclavi, Českém Meziříčí, Chlumci nad Cidlinou, Novém Bydžově, Vysoké Peci, Horkách nad Moravou, Štítině, Kamenných Žehrovicích, Tlučné, Abertamech, Chrástu. apod.

OCENĚNÍ PRO KURÝRA

       Jiří Patera, esperantista z Prahy, poslal nám l4. dubna dopis, v kterém oceňuje, že jsme si v minulém čísle povšimli esperantského časopisu Bulteno /Bulteno de Esperantista Klubo en Praha/: „Velice jste mě potěšil zaslaným číslem Kurýra (33), v kterém byl uveřejněn z věstníku našeho esperantistického klubu Bulteno úryvek z dopisu Kurisu Kei o jeho překladech české literatury (…) Kurýr je velice pěkný a zajímavý časopis, články a poznámky o Fučíkovi, o jeho díle i o životnosti jeho jména mají trvalou hodnotu. Fučíkova reportáž Cesta do Mnichova na mne působí více jako umělecké dílo než jako popis tehdejší německé reality, protože skutečnost, jak se dále rozvíjela, byla mnohem děsivější.“
       Je to ve skutečnosti první soudobá recenze Fučíkovy reportáže Cesta do Mnichova… Díky za ní, pane Patero!

POZDRAV Z VOLGOGRADU

       Olga Bezborodovová poslala nám svou novou knihu, kterou nazvala Jakoby to bylo včera (Budto včera), kde vzpomíná mj. i své žáky z Fučíkova kroužku a také svůj první překlad Fučíkovy reportáže o Stalingradském traktoru.

ZDENĚK MAHLER ZNOVU O FUČÍKOVI

       Literární noviny uveřejnily v srpnu obsáhlý rozhovor - šest plných stránek - se Zdeňkem Mahlerem. V části nazvané Čeští hrdinové Zdeňka Mahlera je významné místo věnováno i Fučíkovi. Mj. bylo řečeno, že svými postoji ve vězení na Pankráci Fučík „přispěl k tomu, že mnozí členové naší intelektuální elity byli uchráněni“ (před gestapem). Mj. se uvádí s odvoláním na prof. Viktora Knappa, že Fučík měl kritický vztah k sovětsko-německému paktu o nenapadení. Po návratu ze SSSR v roce l936 Fučík žádal, aby byl poslán jako zpravodaj na bojiště španělské občanské války. O vydání Reportáže v otiscích rukopisu (v Ottově nakladatelství) Mahler řekl, že je to „po všech stránkách výjimečné dílo“.

DŽALÍL - FUČÍK JAKO LITERÁRNÍ BRATŘI

       Jak jsme už v minulém čísle napověděli, v Kazani se l5.-l6. února 2010 konal cyklus přednášek věnovaných 104. výročí narození tatarského národního hrdiny Músy Džalíla (1906-1944). Džalíl označovaný za literárního bratra Julia Fučíka byl už v roce l958 v nakladatelství Svět sovětů představen československé veřejnosti ve sbírkou básní Moabitský sešit (v překladu Václava Daňka a Jaroslava Kabíčka se básníkovo jméno tehdy uvádělo s dvojtečkou nad a). Džalíl se jako sovětský voják dostal do německého zajetí, v kterém simuloval svůj odpor k SSSR, ale ve skutečnosti vedl mezi svými krajany-zajatci tajnou protinacistickou organizaci, kvůli které byl zatčen a v Moabitu popraven. Ve vězení napsal mnoho básní ve své rodné řeči - tatarštině. Ty se po válce dostaly do jeho vlasti. V básních dával najevo své jednoznačné sovětské vlastenectví. Po válce byly v SSSR po zásluze vysoce oceněny a Džalíl byl vyznamenán in memoriam Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Na zmíněném setkání v Kazani zaslal referát na téma Patos a význam odkazu Julia Fučíka člen naší společnosti Anatolij Šitov, doktor filozofie Karlovy univerzity. V Praze se připravovala reedice Moabitského sešitu, bohužel dosud k ní nedošlo.

125 LET OD NAROZENÍ EGONA ERVÍNA KISCHE

       Pro historii evropské klasické investigativní žurnalistiky je naprosto zásadní práce Egona Ervína Kische o případu šéfa generálního štábu (pražského 8. armádního sboru rakousko-uherské armády) plukovníka Alfreda Redla. Na vědecké konferenci v Praze to 23. dubna řekl znalec Kischova života a díla dr. Otto Novák. Konferenci, kterou uspořádala a řídila dr. Libuše Eliášová, uspořádalo Muzeum dělnického hnutí k poctě Kischova jubilea – 125 let od jeho narození.
       Jak bylo řečeno, po Redlově případu pátral Kisch od roku l913, kdy došlo k provalení špionážní aféry tohoto vysokého rakousko-uherského důstojníka a k jeho sebevraždě, své pátrání skončil až na počátku 20. let minulého století. Dr. Novák, hlavní referent konference, vzpomněl i další Kischovy dnes již klasické reportáže, jež jsou obsahem celé řady jeho knih.

 

       Kisch se narodil 29. dubna 1885 v Praze, v Praze také zemřel 31. března l948. Studoval techniku, germanistiku a později žurnalistiku. Aktivně se zúčastnil španělské občanské války. Byl v Československu jedním z prvních, kdo varoval před německým fašismem – byl také jedním z prvních vězňů německého gestapa, když byl v Berlíně zatčen posledního února l933, krátce po požáru Říšského sněmu (brzy však byl osvobozen, neboť měl pas čs. občana). Své zážitky z hitlerovského vězení později zveřejnil v Rudém večerníku.
       Dr. Novák připomněl Kischovu vizi novináře, který je spjat se zápasem za pokrokové společenské hodnoty a zejména za sociální spravedlnost. Vzpomněl slov francouzského spisovatele Henryho Barbusse, že Kisch patřil k těm, kdo udělali z reportáže, z obrazů a fresek vzatých přímo z velkého panoramatu života literární druh prvního řádu.
       Na konferenci vystoupil také europoslanec Miloslav Ransdorf.

S FUČÍKEM „PROBLÉMY“ I VE VARŠAVĚ

       Jak uvedly LN (7. ledna 2010, s odvoláním na ČTK), i varšavská čtvrť Sadyba řeší spor o jméno Fučíkovy ulice. Některým lidem se jméno nelíbí, jiní nechtějí dosavadní název měnit. Zákon o jazyku polském zakazuje prý užívat v názvech písmena z cizích abeced. Ulice se totiž nazývá Juliusza Fučika, ale v polské abecedě „č“ neexistuje, tato hláska se většinou vyjadřuje spřežkou „cz“. Název ulice prý však podle jedněch zdrojů může zůstat, neboť jméno Fučík měl „v době Rakouska-Uherska“ Fučíkův příbuzný - hudební skladatel téhož jména. Místopisná komise Varšavy, jak nám později sdělil polský novinář Jerzy Kraszewski, nakonec rozhodla šalamounsky – název ulice nechala, ale v archivu uvedla, že se výslovně jedná o českého hudebního skladatele…

O FUČÍKOVĚ RODNÉM DOMĚ

       Jiří Martínek jako autor nové knížky Rodné domy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Olympia, 2010) se ujal záslužného úkolu shrnout řadu údajů zeměpisných i osobních o mnoha osobnostech naší i evropské kultury ve vymezeném regionu. Najdeme tu také zmínku o Juliu Fučíkovi jako o novináři, a to o jeho pamětní desce na rodném domě       

na Smíchově. Kdo to snad věděl již dříve, může se domnívat, že k Fučíkovi se váže další zmínka, a to  k domu čp. 233 z Humpolce, na němž bývala pamětní deska, ale Martínek už neuvádí, čeho se týkala: že v tomto domě byly za války ukryty rukopisy Reportáže, psané na oprátce. Tento fakt už v knize není.
       Ještě daleko hůře to dopadlo se Zdeňkem Nejedlým (s. 97), ten je v případě pamětní desky v Litomyšli vylíčen jako „zlobný stařec“ svévolně rozhodující o kulturních hodnotách národa, prý „faktický soudce o tom, kdo patří do české kultury a kdo ne – Dvořák ne, Smetana ano, Janáček spíše ne…“ Nejedlý byl prý „odsunut na místo šéfa ČSAV a v této funkci nakonec i zemřel.“
       Jiné významné osobnosti jsou v knize zaznamenány jen jménem, např. E. E. Kisch, M. Pujmanová, dokonce Mikoláš Aleš, jiná jména zcela chybí. Některá historická místa kulturně velmi důležitá tu byla vzata prostě hodně zkrátka.

ZNOVU O FUČÍKOVĚ ODZNAKU

       Tentýž autor nám sdělil, že Petr Šámal v jedné obsáhlé knize pojednává o Fučíkově odznaku. Jde o knihu Soustružníci lidských duší – Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století s edicí zakázaných knih (vydalo nakl. Academia, 2009, 613 stran). Kniha samozřejmě nepojednává jen o Fučíkově odznaku. To byl, jak známo, soubor knih doporučovaných hlavně mladým čtenářům. Stanoviska Petra Šámala netřeba podrobně rozebírat, stačí odkázat na literaturu, z niž čerpá – a ta je protikomunistická a protisocialistická (jihočeský pedagogický a vědecký pracovník M. Bauer a ovšem i jiní, co se k němu hlasitě přidali). Ani Šámal se od těchto autorů neliší, ale přece jen na jeho stránkách lze najít alespoň snahu po jisté objektivitě. Uvádí tu také seznam autorů i titulů Fučíkova odznaku. Píše, že sám rejstřík krásné literatury, již zájemci o odznak museli (?) přečíst, byl úzký a rozšiřoval se jen pozvolna. Obdobné tomu bylo i na Slovensku. Zde se soutěžilo o Jilemnického odznak (s. 103). Pro nás je významné i odkazování na řadu „spolupracovníků“, bez nichž by kniha Soustružníci lidských duší, nevznikla, zvláště děkuje Aleši Zachovi, ale také Jiřímu Holému. Na Fučíkově odznaku nenechává nit suchou. Asi zapomněl, že ve své době tento soubor splnil svou funkci,             

 

zejména ve srovnání s přítomností, kdy se mezi mladými lidmi potýkáme s nezájmem o čtení a ty metody, které Šámal přísně soudí, jsou vlastně pro práci s knihou i dnes dobré (čtení dle plánu, budování lidových knihoven, čtenářské ankety, hlasité čtení atd.). Autor také vybral fotografickou a grafickou přílohu, a tak si v knize připomeneme třeba i Gustu Fučíkovou a Julia Fučíka, jak na nás hledí z velké nástěnné fotografie atd.

ČLOVĚK S VELKÝM L

       Nebyl by to Zdeněk Hrabica, kdyby nepřipomněl, kde může, Fučíka a jeho Reportáž. Tato příležitost se mu naskytla, když v Haló 10. července v poznámce Na okraj referoval o odhalení jihlavského pomníku hudebnímu skladateli Gustavu Mahlerovi. Jak uvedl, pomník stojí v jihlavském parku, „který projektoval mladý architekt Martin Laštovička (jeho dědečka němečtí katani zavraždili v pankrácké věznici a Julius Fučík jej vzpomenul ve své Reportáži psané na oprátce)“.
       Pro naše čtenáře musíme však dodat některé podrobnosti: o Josefu Laštovičkovi se Fučík náznakem zmiňuje v kapitole IV. „Čtyřstovka“. V jejím závěru vzpomíná neohrožené české lidi maskované v rolích německých pomocníků a píše: „A vedle nich (vedle německých policistů – pozn. K) za jedním stolem v zdánlivě stejné hodnosti sedávali lidé, které by bylo spravedlivo psát s velkým L. Lidé, kteří z vězeňského opatření budovali opatření vězňů, lidé, kteří pomáhali vytvořit kolektiv Čtyřstovky…“
       I když Janáčkovo „první úplné, kritické a komentované vydání“ Reportáže (Torst l995) písmeno L vysloveně nedešifruje, nicméně na s. 149, kde vzpomíná i Josefa Laštovičku či Václava Václavíka, cituje z Reportáže, že to byli právě lidé, „které by bylo spravedlivě psát s velkým L“. Fučíkova symbolika L se nad vší pochybnost vztahovala právě na Laštovičku.
       Z dalších vysvětlení se dozvídáme, že Josef Laštovička byl snad nejznámějším z těch Čechů, kteří pod přikrytím svého zaměstnání na gestapu varoval i ohrožené odbojáře a zprostředkovával i spojení se zatčenými. Jeho odbojová činnost byla však odhalena, 26. srpna l943 byl zatčen a 29. září l943 v pankrácké věznici v cele č. 1 na háku oběšen.
       Mladý architekt Martin Laštovička může být na svého předka -antifašistu právem hrdý.

MIHNE SE TU I FUČÍK

       Fučík se mihl i v knize jistého Rudly Cainera, který vydal knihu Žulový Stalin aneb Osudy pomníku a jeho autora (Arsci, Praha, 2008, stran 277). Jak připomíná, autorem známé a zničené sochy J. V. Stalina na Letenské pláni v Praze byl akademický sochař Otakar Švec. Sama historie projektu, jeho realizace a odstranění vedla autora k ironickému popisování děje i řady osobností kolem. Tou obětí není jenom sám sochař, ale v knize najdeme sarkastické až pamfletní           

 

zmínky o dalších osobnostech. Jen namátkou: různé štiplavosti si vyhradil pro Klementa Gottwalda i Václava Kopeckého, Zdeňka Nejedlého, ale mihne se tu i Julius Fučík. Kdysi dávno jsem napsal v Květech, že toto sousoší se nemělo bourat, ale že mělo zůstat na svém místě, ať se již časy přehazovaly jak chtěly. Cainer, o němž je v knize zmínka, již jako desetiletý hošík protestoval s tatínkem spolu s národními socialisty, píše o Otakaru Švecovi vcelku uměřeně.