Občasník společnosti julia fučíka

POSLEDNÍ POZDRAV JIŘINĚ ŠVORCOVÉ

       Ve strašnickém krematoriu v Praze jsme se 12. srpna 2011 naposledy rozloučili s národní umělkyní a také sympatizantkou Společnosti Julia Fučíka, filmovou a divadelní herečkou a oblíbenou recitátorkou Jiřinou Švorcovou. Zemřela 8. srpna ve věku 83 let.
       Připomínáme si její milou tvář obrázkem z televizního seriálu Žena za pultem, docela nedávno reprizovaném v televizi Barrandov, ale stejně tak bychom mohli upřednostnit                                           

 

obrázky z filmu Král Šumavy, který ji neméně proslavil, podobně jako řada jiných filmů, jako Horoucí srdce, kde nezapomenutelně zahrála Boženu Němcovou.
       Získala si velkou popularitu nejen svým uměním, ale i svými občanskými postoji, v nichž čestně obhajovala názory na sociálně spravedlivou společnost.
       Ostatně herečka zanechala za sebou i rozsáhlé a velice sympatické paměti o sobě a době, v které žila: Jiřina Švorcová osobně.
       S herečkou se ve smuteční síni za účasti několika set                                           

přátel rozloučila její přítelkyně, novinářka a nedávná kandidátka na senátora v Praze 6 Helena Briardová.
       Mezi smutečními hosty byli i Miloš Jakeš, Jan Fojtík, Miroslav Štěpán, dlouholetý šéf Československého filmu Jiří Purš, herečky Květa Fialová a Gabriela Vránová a také televizní hlasatelka Kamila Moučková.
       My si památku Jiřiny Švorcové připomeneme i básní národního umělce Miroslava Floriana z května l983:

Když…
Věnováno Jiřině Švorcové

CESTA DO MNICHOVA JAKO PUBLIKACE

       Fučíkovu téměř neznámou reportáž Cesta do Mnichova (Tvorba, 9-11 z roku l934) vyzvedl z téměř nebytí náš občasník Kurýr v číslech 33-35. Nyní ji jako publikaci vydalo v září nakladatelství Orego. Je to docela drobná knížečka, ale               

 

„naše“ (má 24 stránek). Jak známo, reportáž Cesta do Mnichova nebyla Gustou Fučíkovou zařazena do Fučíkových sebraných spisů, ale domníváme se, že do jeho literárního odkazu plným právem patří. Žádný jiný z českých literátů či novinářů se totiž po teroristické „noci dlouhých nožů“ v červenci l934 obdobně jako Fučík nevypravil tajně do samotného hnízda hnědého moru, jímž Mnichov tehdy bezesporu byl.
       Už jsme v minulém čísle Kurýra poznamenali, že občanská válka se v Hitlerově Německu opravdu nekonala, jak se tehdy Fučík domníval. Historie šla jinudy, nicméně došla do svého logického konce: do bezpodmínečné kapitulace nacistického režimu.
       Ocenili jsme však a oceňujeme, co Fučík po půldruhém roce Hitlerovy diktatury a během své riskantní „turistické“ cesty přesně vycítil, postřehl a předpověděl: že se v Německu rodí brutální teroristický režim, který bude postrachem Evropy.
       Dokladem Fučíkovy osobní statečnosti je už sama reportážní cesta do Mnichova. Byla samozřejmě podniknutá tajně a nebyla bez osobního rizika. V hitlerovském Německu už tehdy mizeli lidé z tohoto světa beze svědků. Svým svědectvím chtěl autor povědět české veřejnosti i o těchto hrůzách. Vedle známého svědectví Egona Ervína Kische byla Fučíkova reportáž z cesty do Mnichova jedním z prvních literárních varování před hitlerovským fašismem u nás.
       Publikace je k dostání na sekretariátu Slovanského výboru ČR v Praze 1, třídě Politických vězňů 9, 3. poschodí, č. 147
       Sluší se nám poděkovat dr. Milanu Havlíčkovi, řediteli nakladatelství Orego, za perfektivní spolupráci pi vydání publikace, a také poslankyni Martě Semelové za to, že k vydání tohoto dílka finančně významně přispěla.

GUSTA: JEL JEN NA PRŮKAZ KLUBU ČS. TURISTŮ

       Gusta Fučíková o cestě Julia Fučíka do Mnichova ve své knize Život s Juliem Fučíkem na s. 313-314 vzpomíná:        „Jula se o tom (o „noci dlouhých nožů“ 30. července l934) chtěl stůj co stůj přesvědčit z vlastní zklušenosti – v samotném Německu. Fantastický nápad. Jistěže každý, komu by se byl o tom jen zmínil, by ho považoval za ztřeštěnce.                     

Komunista bez cestovního pasu, hledán ve své zemi zatykačem, chce se odvážit do Hitlerova Německa! A přece to provedl. Vzal si několik dnů dovolené, že pojede k rodičům do Plzně. Znělo to pravděpodobně. Jenže na stejné trati, co leží Plzeň, je i Mnichov. Jedinou Julovou “legitimací” byl členský průkaz Klubu čs. turistů na jméno dr. Karel Mareš. (...).
       Cest a cestiček z Československa do Německa, a naopak, po nichž přecházeli turisté na tzv. malý pohraniční styk, bylo mnoho. (...) Co to bylo pro Julu, který se svými znalostmi pohraničních stezek mohl dělat pašeráka, přejít hranice! Jenže už druhý rok byli u moci hitlerovští fašisté a on nevěděl, jak se chovali k zahraničním turistům. Odjel 6. července l934.(...) Jula však svůj záměr uskutečnil. Zkušenosti ze své cesty, rozhovory s Němci v samožném Německu uveřejnil ve třech pokračováníchv Tvorbě (č. 9, l0, 11/1934) pod názvem Cesta do Mnichova.”

PETICE PŘEDÁNA PRIMÁTOROVI

       Pod petici, požadující znovuobnovení pražského pomníku Julia Fučíka, se už podepsalo přes tisíc osob. Počátkem září byla petice předána pražskému primátoru doc. MUDr. Bohuslavu Svobodovi, CSc.

LIDICE – FILM O 10. ČERVNU 1942

       K nejvýznamnějším úspěchům české kultury za rok 2011 patří bezesporu první český hraný film o lidické tragédii pod názvem Lidice. Měl premiéru 30. května a v seznamu divácky nejúspěšnějších filmů šel několik měsíců na předních místech. Do konce léta ho shlédlo na 400 000 diváků. Režisérem snímku je Petr Nikolaev, scénaristou český literární historik Zdeněk Mahler.
       Hlavní linii filmu je příběh Františka Šímy, občansky Františka Seidla, který přežil válku jako jediný z lidických mužů zavražděných 10. června l942, díky shodě podivných náhod (byl v té době pro vraždu ve vězení). Jeho osud kdysi objevil Zdeněk Mahler a napsal o tomto příběhu nevelkou knihu pod názvem Nocturno. Na vysoké úrovni si hlavní roli ve filmu zahrál herec Karel Roden, dokonale přesvědčivou je i Zuzana Bydžovská jako Šímova manželka.
       Když tvůrci filmu představili hotový film, řekl o něm Zdeněk Mahler: “Má to jednu chybu... Je skutečně velká škoda, že (...) nebyl natočen už dříve.”                            

 

KYTICE K RODNÉMU DOMU

       Už po dvě desetiletí drží SJF tradici: v den výročí narození Julia Fučíka (23. února l903) a ve výroční den popravy (8. září l943) klade kytici květů k pamětní desce na Fučíkově rodném domě v Praze-Smíchově. Tak tomu bylo ve výročí letos v únoru a září.

A TAKÉ V BERLÍNĚ

       8. září se sešli Fučíkovi ctitelé i v Berlíně-Pankowě u jeho pomníku. O tom nám poslal mailovou zprávu čestný člen SJF Klaus Haupt: „Jako každoročně uspořádal berlínský Spolek přátel Čechů a Slováků na počest Julia Fučíka vzpomínku v parku městské části Pankow u Fučíkova památníku postaveném v roce l973. O Fučíkově památce zde vyprávěla paní Marie-Louise Hennig, jak na své pankowské škole, která v době NDR nesla jméno Julia Fučíka, a kde v té době působila jako učitelka, seznamovala žáky se životem, dílem a odkazem komunistického novináře a odbojáře Julia Fučíka. Klaus Haupt informoval berlínské přátele o petici požadující obnovení Fučíkovy sochy v Praze. Účastníci shromáždění tuto petici podpořili. Tradičně delegoval na shromáždění také letos český velvyslanec v Německu svou zástupkyni, která spolu s Berlíňany položila k památníku květiny.“

V PLZNI U HROBU RODIČŮ

       Ve čtvrtek 8. září uspořádaly vzpomínkové shromáždění k uctění Fučíkovy památky také Matice Čech, Moravy a Slezska (z iniciativy Julie Masopustové) a Společnost Julia Fučíka v Plzni (jejímž předsedou je Jiří Nohovec). Vzpomínka se poprvé konala u hrobu Karla a Marie Fučíkových (a jejich dcery Věry Roučkové) na ústředním plzeňském hřbitově. K shromážděným zde promluvil spolu s Jiřím Nohovcem také Zdeněk Hoření, který zdůraznil, že vedle Prahy jako Fučíkovým rodištěm může být jeho druhým rodištěm – rodištěm Fučíka-novináře – právem nazvána Plzeň. V Plzni strávil od roku l913 do odjezdu na vysokoškolské studie svá životní startovací léta. Shromáždění navštívila i Fučíkova neteř, dcera Fučíkovy sestry Libuše – paní Jana Kubelíková.
       Profesionální pozornost k události projevil i Deník (někdejší Pravda, s níž Fučík kdysi spolupracoval, dnes ji vlastní německé vydavatelství). Redaktor Deníku Ladislav Vaindl napsal (9. 9.) pod nesmyslným titulkem „Uctili Fučíka.        

Na protest proti Mašínům“, že „na plzeňském ústředním hřbitově to včera vypadalo, jakoby se čas vrátil o více než dvacet let nazpátek“, neboť „památku komunistického novináře a spisovatele Julia Fučíka sem totiž přišlo uctít kolem dvaceti lidí.“ Jak Deník ocitoval slova organizátora, „už dlouhá léta se v Plzni žádná podobná akce nekonala.“ Ale to je v podstatě vše, co se dalo s úctou k faktům ocitovat. Nicméně, považujme to za událost. Fotograf listu V. Leška se zato profesionálně projevil zcela perfektně - ochotně pořídil několik snímků, které Julii Masopustové také osobně doručil. (Na prvním je hrob Fučíkových rodičů, na druhém Fučíkova neteř Jana Kubelíková ve společnosti Zdeňkem Hořením.)
  

“MÁ ZÁVĚŤ” VIETNAMSKÉHO PŘÍTELE

  
       V minulém čísle Kurýru jsme uvedli, že vietnamský přítel, čestný člen společnosti Julia Fučíka a překladatel Reportáže do vietnamštiny, bohemista Duong Tat Tu, připravuje knihu Má závěť (Di chúc cua toi), která má shrnout, čím hlavním ho zaujala postava Julia Fučíka v české literatuře. Koncem srpna jsme z Hanoje tuto knihu dostali s poznámkami, co která část obsahuje: Fučíkovy reportáže ze Sovětského svazu, ukázky z Reportáže psané na oprátce aneb Když je vlast v nebezpečí, Dopisy z vězení, v závěrečné kapitole dává sestavitel slovo Vítězslavu Nezvalovi a Paulu Eluardovi, jsou zde i stanoviska jiných osobností jako Tó Huru, Zdeněk Nejedlý, James Albridge, Fidel Castro, Karel Konrad, František Janáček, Hana Hrzalová, Pablo Neruda a samozřejmě Gusta Fučíková.
       Srdečně našemu příteli blahopřejeme!
  

ZMÍNKA NEZMIZELA

  
       V kroměřížském Památníku Maxe Švabinského, součásti Muzea Kroměřížska, umístěném na hlavním náměstí města, nevymizela zmínka o tom, že slavný český malíř a kroměřížský rodák nakreslil profil Julia Fučíka, jenž se stal světově známým a často uváděným. V přehledu umělcových životopisných údajů na tablu u vstupu do Památníku je uvedeno: „1951 – získal Československou cenu míru za portrét Julia Fučíka“. Tvůrci expozice, jež v uplynulých letech prošla proměnou,                                    

 

nezatajili ani skutečnost, že Švabinský byl jmenován národním umělcem. (MH)

NEZNÁMÁ FOTOGRAFIE?

       Miroslav Zajíc, fotograf Práva, uveřejnil ve svém populárním seriálu Týden Miroslava Zajíce v Magazínu Práva snímek, na kterém je zachycen sochař Zdeněk Němeček v jeho ateliéru na Libeňském ostrově nad tvorbou Fučíkovy busty. Přiznáme se, že o ní nic nevíme a rádi uveřejníme každé sdělení, které nám čtenáři pošlou). Autor fotografie jenom uvedl, že ho s Němečkem seznámil jeho učitel z rodné Vísky Stanislav Haštaba už koncem šedesátých let.

KURÝR DĚKUJE

       Za finanční příspěvky na vydávání Kurýra srdečně děkujeme mnoha našim sympatizantům.

NÁŠ ŽALOV

       Ve věku 84 let zemřela 5. září dlouholetá předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, před časem vyznamenaná Řádem T. G. Masaryka 1. třídy. Mezi prvními, kdo vyslovil soustrast s jejím úmrtím, byl prezident Václav Klaus.
       V lednu 2011 zemřel ve věku nedožitých 88 let Jaroslav Wiendl, dlouholetý místopředseda Západočeského krajského národního výboru, bývalý šéfredaktor západočeské Pravdy, pracovník ministerstva kultury, vedoucí plzeňské odbočky Společnosti Julia Fučíka, do poslední chvíle aktivní a neobyčejně vitální funkcionář řady popřevratových levicově orientovaných organizací.
       1. března zemřel v Praze Miloš Krejčí, novinář a spisovatel (umělecké jméno Kamil Šimon). Dlouholetý redaktor Rudého práva a jeho americký zpravodaj. Bylo mu 90 let.
       Těsně před uzávěrkou tohoto čísla bulletinu Kurýr přišla nám z Teplic smutná zpráva, že ve věku 77 let zemřela 16. září dlouholetá členka našeho sdružení Mgr. Irma Martinovská, která jako česká představitelka Revolučního svazu přátel Ernsta Thälmanna vykonala velkou práci v rozvoji česko-německé spolupráce a solidarity.

VOLGOGRADU CENA EVROPY

       Naše přítelkyně a dlouholetá pamětnice Klubu Julia Fučíka – Olga Sergejevna Bezborodovová – nám sdělila, že se ve Volgogradě setkala s europoslancem Jiřím Maštálkou, který sem přinesl zprávu, že toto slavné město na Volze dostane (dostalo) Cenu Evropy, a to za jeho aktivní styky s partnerskými městy. Jiřím Maštálkou byla Olga Sergejevna doslova okouzlena. Jednak se dozvěděla, že v době, když před lety studoval volgogradský lékařský institut, její dětský klub před 45 lety pojmenovaný po Fučíkovi navštívil a v internátě, v kterém jako student bydlel, měl nad svou postelí dva portréty – Gagarina a Fučíka. Zbývá dodat, že klub Julia Fučíka navštívili před časem i dva kosmonauti – Vladimír Remek a jeho kosmický velitel Vladimír Gubarev.

Z DOPISŮ JOSEFA BÍLKA

       Josef Bílek z Jindřichova Hradce nám poslal dvě ne nezajímavé poznámky:
       Evangelium je „radostná zvěst“ nebo také „dobré poselství“, takže není úplně jasné, proč vydavatelství TORST a autor knihy Vratislav Brabenec tak pojmenoval svou novou knihu. Vyšel v ní jeho rozhovor s Renatou Kalenskou, faksimile doporučení se tu najde z pera Václava Havla hned na začátku. Vedle osvědčených „bojovníků za svobodu“ z řad chartistů a vůbec disidentů tu máme údajné svědectví člověka, který se od ostatních přece jen liší: vyrůstal v rodině nekatolické, dokonce studoval jeden čas teologii a na s. 182 se vyslovuje i o Fučíkovi, a to tak, jako by o něm mluvil přes rameno, Fučík prý s otcem našeho Vratislava hrával fotbal. Jinak tato kniha je odpuzujícím čtením už pro vulgární slovník jaký je tu užit a má tedy daleko k „radostné zvěsti“.
       Z druhé kapsy:
       Když už Fučík musí být, tak ho aspoň ponížíme. Nevím, zda znáte časopis History. V jeho čísle 2 z února t. r. tu vyšel příspěvek z pera Jarmily Mevald Vodičkové Oběť heydrichiády: proč se Vančura nezachránil emigrací. Tento článek je k Vančurovi ještě milosrdný, ale jsou zde publikovány medailonky odbojářů různého zaměření, mj. také Julius Fučík. O tom se tu píše jako o komunistické legendě, hlavně z doby poválečné, ani slovíčkem se autorka nezmínila o Reportáži.

 

DÁREK Z LONDÝNA: UMĚNÍ REVOLUCE

       Od našeho londýnského přítele prof. Johna Callowa, ředitele archivu Knihovny Marxův památník, jsme obdrželi sympatický dárek - velice výpravnou knihu Umění revoluce (The Art of Revolution). John Callow ji připravil spolu s Grantem Pookem z katedry historie a filozofie na univerzitě v Kentu, a Jane Powellovou, specialistkou na americkou moderní fotografii na téže univerzitě. Nádherně ilustrovanou publikaci vydala Knihovna Marxův památník v nakladatelství Evans Mitchell Books (Londýn 2011). Kniha obsahuje mnoho plakátů ze sovětského Ruska, velice cenné jsou zejména plakáty z doby Velké vlastenecké války. Je zde i řada plakátů z Československa a z některých dalších zemí

ZDENĚK HRABICA O SVOBODOVI

       Publicista Zdeněk Hrabica píše životopisnou knihu o generálu a prezidentovi Ludvíku Svobodovi. Má to být svým způsobem i jeho polemika se všemi, kteří v české historické literatuře tuto legendární osobnost v naší historii zatracují. Držíme mu v tom palce!

PROF. DVOŘÁK VZPOMÍNÁ

       Devadesátiletý kunsthistorik prof. František Dvořák, jeden z našich největších odborníků na výtvarné umění, ve svém rozhovoru pro Magazin Práva (5. 2.), vytáhl ze své obsáhlé paměti i Julia Fučíka. Když vzpomínal svá dávná setkávání s básníkem Jiřím Karáskem ze Lvovic, uvedl:
       „…Když byl Julius Fučík před svým posledním zatčením hledaný policií, tak přišel za Karáskem, a chtěl, aby ho nechal u sebe přespat. Že tam ho nikdo nebude hledat. Ale Karásek ho poslal pryč. Řekl, že nesouhlasí s tím, že se Fučík vrhl do politiky. ´Vy jste napsal úžasnou studii Božena Němcová bojující, tomu jste se měl věnovat, a ne politice´, vytýkal mu. A vyhnal ho.“
       Po válce se tvrdilo, že Karásek kolaboroval, tvrdí profesor Dvořák. Jméno Karásek však v seznamu osob, ke kterým se Fučík obracel o pomoc v nouzi, nefiguruje. Ale vyloučit tuto historku nelze. Nicméně uveďme, že před posledním zatčením měl Fučík trvalé útočiště u manželů Baxových, nicméně epizoda se mohla týkat dřívějšího období, kdy Fučík opravdu střídal různé pražské byty. Ať je to jak je to, prof. Dvořák vzpomněl na Fučíka bez předsudků.
                           

U VÁVRY FUČÍK NEJMÉNĚ DESETKRÁT

       Také filmový kmet Otakar Vávra, který zamřel ve svých 100 letech 15. září, vzpomněl ve svých pamětech na Fučíka (Paměti aneb Moje filmové 100letí, nakl. BVD, 2011), a to nejméně desetkrát, až na některé nepřesnosti vesměs s úctou. Např. na s. 70 píše: „Julius Fučík vyprávěl (v Klubu umělců) o svém zájezdu do Ruska, jak se tam všechno civilizuje, že ho nechtěli pustit do restaurace bez kravaty. Fučík uměl působivě vyprávět. Byl to krásný, silný mladý muž s tmavýma očima a sametovým altovým hlasem, neobyčejně vzdělaný, všichni si ho vážili. Nejvíce se líbil ženám. Od žen z vládních kruhů měl nejtajnější zprávy pro Rudé právo. Byl romantik a nechtěl vidět v Sovětech žádné špatné stránky. Věřil, že jedině proletářská revoluce může zajistit sociální spravedlnost a uskutečnit humanistické ideály“.
       Vávra měl však Fučíkovi (a jeho spolupracovníkovi v odboji Linhartovi) „celá léta za zlé“, že spisovatele Vladislava Vančuru přemluvili, aby se „zbytečně exponoval“, tj. přijal funkci předsedy ustavovaného Národního revolučního výboru inteligence. „Ale dnes vím,“ dodává Vávra na téže 70. stránce, „že by jim to nebylo nic platné, kdyby byl (Vančura) nechtěl. Jednal vždycky svobodně podle svého rozhodnutí.“
       Na jiném místě Vávra tvrdí, že prý mu Fučík přebral milenku herečku Elenu Hálkovou, ženu Zdeňka Štěpánka. Byla to podle režiséra nejpůvabnější žena jakou kdy poznal a neměla o mužské přátele nouzi. Zamiloval se do ní například i hudební skladatel Rudolf Firkušný. Otakar Vávra s ní utajovaně - za Štěpánkovými zády - prožil „tři roky nejkrásnějšího života“.
       Vávra, věrný svým sklonům po senzacích, tvrdí, že hereččin manžel prý jednou přistihl Hálkovou s Fučíkem a ztropil pochopitelný skandál. Po válce dostal Štěpánek tzv. „malý dekret“ (za kolaboraci), když si jeho kolegové, jak tvrdí Vávra, vzali zmíněnou epizodu s Fučíkem za záminku proti Štěpánkovi, což je samozřejmě daleko za hranicemi pravděpodobnosti. Poválečná doba byla vůči protektorátním prohřeškům Zdeňka Štěpánka zřejmě přísná, ale to už Julius Fučík ovlivnit nemohl.
       Přátelství Fučíka a Hálkové ovšem zřejmě odpovídá pravdě. Potvrzuje to i kolektiv Františka Janáčka                            

 

v komentářích k úplnému vydání Reportáže, psané na oprátce, když představuje Hálkovou jako odbojovou pracovnici a Fučíkovu „velmi blízkou, důvěrnou přítelkyni“ (s. 132). Známý udavač Hugo Sonnenschein (Sonka) ji prý udal gestapu. Přímluvou u Böhma zřejmě Fučík zabránil jejímu zatčení (s. 241).

HODINOVÁ BESEDA V ČT2

       ČT 2 vysílala 5. dubna 2011v rámci pořadu Historie.cz besedu historiků na téma Julius Fučík – mýtus a skutečnost. Řídil ji Vladimír Kučera, zapojili se do ní přímo nebo nepřímo Petr Koura, Pavel Janáček, italský bohemista Catalana a Stanislav Kokoška. V lecčems byla beseda poplatná vyšumělým pokřiveným pohledům, v lecčems však zanechala dobrý dojem korektním posuzováním faktů, a to bylo vcelku to hlavní a dominantní.
       Nicméně je toho dost, co lze pořadu vytknout. Kučera například tvrdil, že Fučík se „do odboje zapojovat nechce“, zřejmě nečetl Fučíkův legendární dopis Goebbelsovi psaný v ilegalitě na podzim l940. Účastníci besedy znovu přemílali starou slámu o nepoužití pistolí při zatýkání u Jelínků, dokonce citovali historika Tesaře o tom, že prý Fučík „selhal v odboji“, což si sami páni historici vyvrátili, když jednoznačně vzpomenuli fakt, že organizátorem Národního revolučního výboru inteligence byl právě Fučík. Beseda přemílala i reportáže ze Sovětského svazu s tím, že prý Fučík věděl, „co může kritizovat o SSSR“, atd. Besedu uzavřel Kučera slovy, že Fučík „přišel o život ve jménu své vlasti“.
       Koura a Janáček (syn historika Františka Janáčka) uvedli, že připravují vydání německy psaného (na 87 stranách) gestapáckého protokolu o Fučíkově výslechu i jeho spolupracovníků.
                    

Tam kdysi počátkem 20. let velký český spisovatel bydlel a psal. Díky dohodě mezi Magistrátem Prahy a Obecním úřadem v Lipnici nad Sázavou se 26. července Jaroslav Hašek do lipnické náruče slavnostně vrátil.

POTURČENEC HORŠÍ TURKA?

       Deník Šíp uveřejnil 1. 11. článek s názvem Senát chce zrušit komunisty, v němž se autor (ohm) "otřel" i o Julia Fučíka, když napsal, že (komunisté) se "na stránkách svého levicového deníku stále vracejí k odkazům Julia Fučíka". Autor se znalostí věci popisuje, co všechno se nachází na stěnách budovy ÚV KSČM. To jinak není žádné tajemství, jenom se podivujeme, co všechno této parlamentní straně podle autora přitíží. I busta V. I. Lenina. Podařilo se nám zjisti, že autorem, článku je redaktorka Olga Böhmová, která z důvodů nám neznámých odešla z Haló novin a přesedlala do Šípu. Viz titulek.

Z DOPISŮ

       ***
       Díky za zaslané výtisky Kurýra, které si vždy s chutí přečtu. Fučík byl vždy mým vzorem, ze svazáckých časů mám normální i čestný odznak Julia Fučíka.
       ***
       Člen SJF Pavel Severa kvituje zavedení kapesních kalendáříků na rok 2009 se známkou s  portrétem Julia Fučíka. Uvádí, že kalendář vyvolal živý zájem i mezi filatelisty. Připomínáme, že jde o jeho návrh použít reprodukci poštovní známky s Fučíkovým portrétem. Kdo přijde s něčím podobným?
       ***
       Na ČT2 byl 31. 7. vysílán film Lidé, mám vás rád o Juliu Fučíkovi. Předpokládám, že víte, o co šlo. Já jsem na to reagoval protestem proti té paní, která tvrdila, že Fučík je vinen smrtí jejího manžela, aby to dokázala, doložila nějakými důkazy. Jde o křivé obvinění a nepravdu. Jsem přesvědčen, že není správné nechávat takové výroky bez protestu.

 

       ***
       Busty, sochy, pamětní desky či jiná umělecká díla zobrazující českého vlastence Julia Fučíka zmizela z našeho města "zásluhou" bývalých našich primátorů i starostů MěČ ve snaze co nejlépe splnit úkoly obsažené v závěti A. Hitlera týkající se stati o likvidaci českého národa.
       ***
       Někdy v roce 1990 byla po funkcionářích MNV požadována změna názvů některých ulic a po několika jednáních byly změněny: Gottwaldova na Horní, Říjnové revoluce na Hanušovickou a Rudé armády na Kladskou. Některým popřevratovým horlivcům dále také vadily názvy Kosmonautů, Fučíkova, Pionýrská, sídliště 1. máje a sídliště Budovatelů, ale občané tyto změny nechtěli. V té době jsem byl místostarosta a dobře si pamatuji, jak zdůvodňoval pan Chytil, učitel zdejší ZŠ, jak těžká jednání měl s občany ul. Fučíkové. Krátce potom rezignoval na svou funkci a odstěhoval se. K žádným dalším změnám od té doby nedošlo.
       ***
       Jako učitel jsem do roku 1985 působil v třeboni, kde tehdy jedno náměstí neslo jméno Julia Fučíka a v průčelí ústřední budovy (Beseda) byla busta Julia Fučíka. Náměstí již jeho jméno nenes, kam zmizal busta nevím. Při OV vydáváme časopis Naděje, kde jsem v minulých letech vícekrát o Fučíkovi psal a ještě chci napsat.

       ***
       Paní Ž. H. z Gottwaldova nám poslala snímek s místem kde kdysi stávala busta Julia Fučíka. Dodala, že pomník zmizel po "sametové revoluci". Dále píše:"Když měl Fučík výročí narození, tak jsem na tomto místě udělala tablo s jeho fotografií, uvedla datum narození i popravy a koupila za sto korun kytici a vázu. Ale vydrželo to jen jednu noc a darebáci to odstranili i s kyticí." Pisatelka se současně přihlásila za člena našeho sdružení, což rádi kvitujeme.
       ***
       Píši vám z Hodonína, kde, pokud se nepletu, ulice Julia Fučíka není. Naše ulice byla Leninova, bohužel dnes Brandlova. Ale píši si s rodinou ze Slovenska, ze Sučan. Tam stále nese jedna ulice Fučíkovo jméno. mám staré i nové vydání Reportáže.
       ***
       S potěšením oznamuji, že u nás máme ulici, která má jméno národního hrdiny Julia Fučíka a jsem na to hrdý.
       ***

 

EDUARD KOHOUT:

LIDÉ, MĚJTE SE RÁDI!