Občasník společnosti julia fučíka

Tomuto snímku je sedmdesát let: Fučík (vpravo) ve vojenském ve dnech předmnichovské mobilizace. Připomínáme si tím i 65. výročí jeho smrti — byl zavražděn v nacistické káznici Berlíně-Plötzensee 8. září 1943

Pořádaly ji ve dnech 21.-22. srpna 2008 v budově Akademie věd ČR redakce evropské revue Vulgo.net a Ústav pro českou literaturu AV ČR.

Na konferenci mj. vystoupili prof. Mojmír Grygar na téma Nesnesitelná tíha symboliky (připomínáme: jde o autora životopisné črty o Fučíkovi Žil jsem pro radost, vyd. Mladá fronta l958), Petr Koura (Odbojová činnost Julia Fučíka ve světle nacistických dokumentů), Jan Staněk (Fučík

 

a revoluční bohéma), Stefan Zwicker (Ohlas Fučíkovy Reportáže v západní Evropě a v zámoří), Pavel Janáček (K strategii Fučíkových /gestapáckých/ výslechů),Čestmír Sládek (Fučík o SSSR), Tomáš Glanc (Antropologický koncept sovětské žurnalistiky Julia Fučíka), Lukeš

Borovička (Věčné dětství aneb Fučíkův sen o komunismu), František A. Podhajský (Literární kritiky Julia Fučíka a Václava Černého), prof. Petr Steiner z USA (Paměti Světozoru jako pionýr "periodical studies") a další. V diskusi vystoupila i historička Libuše Eliášová.

 

Konferenci byl přítomen také předseda Společnosti Julia Fučíka (SJF) Jan Jelínek, který o ní prohlásil:. "Je to přelomový počin. Poprvé po téměř dvaceti letech od roku l989 se na úrovni expertů seriózně, ale i v kritickém duchu hovořilo o Juliu Fučíkovi na autoritativní půdě AV ČR."

ZLATÝ HŘEB – SVĚDECTVÍ PAVLA JANÁČKA

Pavel Janáček, syn zesnulého doc. PhDr. Františka Janáčka, byl zlatým hřebem konference. Především připomněl, že vědecký tým jeho otce se zasloužil o očištění Fučíkova jména po kritickém prozkoumání Fučíkových výslechových protokolů na gestapu. Tým dal naprosto přesvědčivé dobrozdání, že Fučík nikoho z odbojářů gestapu nevyzradil, nemá na svědomí zatčení nebo dokonce smrt žádného z českých vlastenců. Pavel Janáček sdělil, že z pozůstalosti svého otce zdědil dokumenty k případu Národně revolučního výboru (české) inteligence a Julia Fučíka. Poslední motáky, expedované společně z Pankráce 9. června l943, poentující jeho Reportáž, obsahující autorovo vysvětlení, kdy, jak a proč na gestapu vypovídal a jak sám hodnotí, proč se tak rozhodl jednat. Pavel Janáček dále připomněl, co je naší zainteresované veřejnostivíceméně známo: "Jde o známou pasáž o vysoké hře (s gestapem), při níž za situace, kdy byl zbaven jiných možností akce, ale stále odhodlán pokračovat v boji, využil svých dovedností v jazykovém jednání k tomu, aby odvrátil zájem nacistické policie od elity české literatury, inteligence a umění."

JAK MYSTIFIKOVAL GESTAPO

Z textu výslechových protokolů podle Janáčka vyplývá, že Fučík mátl gestapo konstruováním a kombinováním smyšlených postav, posouváním událostí v předstihu na časové ose tak, aby co nejvíce těchto událostí mohlo být spojováno s osobami již mrtvými a vylučovalo represivní zásah gestapa proti žijícím lidem. Pavel Janáček tím potvrdil, jak Fučík vodil své vyšetřovatele za nos. K zahlazování stop a k zaplňování mezer v dějové linii "využíval (Fučík) osob fiktivních nebo polofiktivních a též osob reálných, ale již (ukrytých) v ilegalitě.

 

Od roku l940, kdy přešel do ilegality, vystřídal na své cestě psance v rychlém sledu mnoho bytů, než pak na půldruhého roku zakotvil spolupracovníků z ilegality, kteří Fučíkovi pomáhali nebo s nimiž se pouze potkal, uvádí jeho výslechový protokol jen málokoho z nich. Za všech bytů, jimiž v ilegalitě prošel nebo se do nich vracel, se podařilo gestapu tak či onak zjistit pouze čtyři, z toho vyslídilo ve spojitosti s razií v bytě u Jelínků, a majitelé čtvrtého bytu včas unikli do ilegality. Mimo odhalení zůstal např. byt Vladimíra Vrány, v němž se od podzimu l941 scházeli členové ilegálního vedení KSČ Jan Černý, Julius Fučík a Jan Zika.

FINTA S JANEM ŠVERMOU

Jak dále Pavel Janáček uvedl, Fučík gestapo mystifikoval tvrzením, že Jan Šverma byl vyslán z Moskvy do protektorátu, kde řídí komunistickou Ilegalitu. Tato mystifikace je zapsána na třech místech Fučíkova protokolu. Za zmínku také stojí, že Lída Plachá, Klecanova partnerka a Fučíkova spojka nebyla díky souhlasným výpovědím obou mužů nacistickým soudem odsouzena k trestu smrti. Nacistická justice nebyla jí schopna prokázat, že s nimi "na velezrádných rejdech KSČ spolupracovat vědomě," jak řekl Pavel Janáček. Libuše Eliášová ho doplnila, když řekla, že pokud by se podařilo sehnat chybějící protokoly, mohl by se vytvořit i plastičtější obraz vztahu Fučíka a komisaře Böhma.

RANSDORF: FUČÍK VE STOPÁCH KISCHE

Europoslanec Miloslav Ransdorf připomněl, že před Fučíkem byl na reportážním pobytu v SSSR Egon Ervín Kisch. "Každý píše (o SSSR) poněkud jinak," řekl, "ale je zřejmé, že oba s hlubokými sympatiemi k sovětské společnosti." Jan Staněk ocenil románový fragment Pokolení před Petrem, v němž se Fučík "zachoval jako posel budoucího světa, v němž se všichni lidé domluví,

neboť už mimo jiné nebude třeba společenských rozdílů."Fučíkovu literárnímu umění složil poklonu prof. Petr Steiner, pražský rodák, který emigroval později do USA, kde působí jako odborník na slavistiku na Pensylvánské univerzitě. Hovořil s úctou o Fučíkovi a doložil to svým brilantním referátem, pojednávajícím o Fučíkově podílu na tvorbě časopisu Světozor v počátcích okupace. Jak se potom svěřil Haló novinám, Fučík ho vždycky lákal, neboť je nesmírně přitažlivou a ještě málo probádanou postavou. Řekl, že ve své knížce Lustrování literatury se pokouší překonat politické čtení o Fučíkovi a snaží se ho vidět jako modernistu. Dodal: "Fučíka je třeba hájit… Považuji ho za signální postavu české moderny. Fučík je důležitá součást české kultury." Steiner se Jelínkovi přiznal, že zprvu pochyboval o tom, zda Fučík dokázal napsat ve věznici Reportáž, podezíral, že jde o podvod. "Avšak profesor Mojmír Grygar mě přesvědčil, že Fučík to opravdu dokázal! Protože Grygarovi věřím, neboť toho ví o Fučíkovi víc než já," dodal. "Fučík je pro mě hrdina. Na konferenci mě nejvíce zaujaly jeho výslechové protokoly z gestapa, o nichž hovořil Pavel Janáček. Jsou fascinující. A měly by být publikovány i pro veřejnost."

POZVÁNKA NA FUČÍKÚV VEČER, KTERÝ VÝBOR NÁRODNÍ KULTURY A SPOLEČNOST JULIA FUČÍKA POŘÁDAJÍ V ÚTERÝ 4. LISTOPADU V l7,30 HOD. V BUDOVĚ ÚV KSČM V MÍSTNOSTI Č. l53

CELÝ ROK 2009 S FUČÍKEM

Po úspěchu kapesního kalendáříku na rok 2008 zajistila SJF jeho vydání i pro příští rok. Na jeho čelní straně bude opět Fučíkův portrét od národního umělce Maxe Švabinského, ale tentokráte jeho reprodukce na poštovní známce. Kdo by měl zájem o větší počet, napište na adresu Společnost Julia Fučíka, K Jezeru 475, 149 00 Praha 11.

 

PROTESTUJEME U RADY ČESKÉ TELEVIZE

ČT 2 promítla ve čtvrtek 31. července ve 20 hodin – už popáté – televizní snímek Heleny Třeštíkové Lidé, mám vás rád. Vzhledem k tomu, že byl opakovaně vysílán bez komentáře, který by zaujal stanovisko k některým zjevným osočením památky Julia Fučíka, rozhodla se SJF protestovat u rady České televize. Text dopisu, zaslaného 5. srpna zní: "Vážené dámy, vážení pánové, Společnost Julia Fučíka s rozhořčením protestuje proti dalšímu promítání televizního "dokumentu" paní Heleny Třeštíkové – Lidé, mám vás rád (naposledy viz ČT 2 dne 31. července 2008). Nepopíráme, že je v něm mnoho vzácných snímků, které stojí za pozornost, nicméně nemůžeme pomlčet, že v závěrečné části je nahromaděno mnoho nespravedlivých, neobjektivních a ve své podstatě lživých obvinění Julia Fučíka z toho, že prý svou "výpovědí" na gestapu údajně nese odpovědnost za smrt několika protifašistických bojovníků. Připomínáme, že skupina českých vědců v čele s historikem doc. PhDr. Františkem Janáčkem před časem všestranně posoudila okolnosti vzniku Reportáže, psané na oprátce a chování Julia Fučíka na gestapu. Poprvé tak byly prozkoumány autentické Fučíkovy motáky a osud jejích aktérů. Tato analýza vyšla v knize Reportáž, psaná na oprátce – První úplné, kritické a komentované vydání (Torst 1995), zejména je obsažena ve stati F. Janáčka a A. Hájkové - Na okraj motáků a stati F. Janáčka - Pochybnosti a jistoty. Stať Pochybnosti a jistoty byla opakovaně publikována v Reportáži ve vydání Ottova nakladatelství v roce 2008. V rekapitulaci svého výzkumu pak vědecká skupina doc. Janáčka konstatovala, že Fučík "vskutku pociťoval odpovědnost za osudy řady představitelů české inteligence, kterým hrozilo zatčení, anebo kteří se už nacházeli v rukou gestapa," bránil je "nejen proti nacistům samým, nýbrž i proti rozličným donašečům a udavačům" (Torst, s. 252). Fučík "nebyl (v Reportáži) špatným svědkem", historický průzkum prokázal, že "většinu z jejího věcného obsahu lze dějinným výzkumem potvrdit" (Torst, s. 329).

***

 

že historička Alena Hájková o filmu tehdy v rozhovoru pro deník Svoboda (7. října 1998) uvedla, že "filmový esej paní Třeštíkové je mistrně komponován, je nesmírně působivý, jeho dramaturgie byla emociální," ale zároveň vyslovila i své výhrady. Odmítla některá jeho falešná tvrzení, například prohlášení Zdeny Nedvědové, že prý Fučík nese odpovědnost za smrt jejího muže dr. Nedvěda. Upřesnila, že doktor Nedvěd byl zatčen na základě udání kolegy, který upozornil gestapo na jeho aktivity a i na to, že je zetěm profesora Zdeňka Nejedlého. Tento udavač byl po válce odsouzen k mnohaletému vězení. Zmínila se též o zatýkací scéně u Jelínků 24. dubna 1942, při které Fučík prý "nevyužil" žádnou ze svých dvou pistolí. Uvedla, že členů gestapáckého komanda bylo "asi devět či víc", zatýkaných bylo sedm. Alena Hájková se vyslovila vcelku kriticky i ke svědectví Rivy Krieglové. Potřetí jsme o filmu publikovali v Kurýru č. 21 (21. prosince 2004) ohlas na jeho třetí promítnutí v ČT 2 ve 23,10 hod. 4. července 2003 a čtvrté 7. července 2003. Konstatovali jsme: "Snímek už po premiéře vyvolaly značné rozpaky pro předpojatý způsob některé svérázné vzpomínky na Julia a další pamětníci." Počtvrté Kurýr č. 10 (28.října 1999) citoval dopis Jana Fojtíka, který v edici Osudy socialismu, označil mnohá tvrzení, jež ve filmu odezněly, za pouhé pomluvy.

FUČÍK NA ARGENTINSKÉ SCÉNĚ

Pozoruhodnou novinku nám sdělila (7.7.) paní Karolina Červená z Českého centra v Buenos Aires, argentinského hlavního města, kde se na jedné místní scéně připravuje divadelní hra Salamanca, jejíž autor Jorge Paladino zapojil do svého libreta i Julia Fučíka. Hlavním hrdinou hry je – jak píše paní Červená - "vězeň René Salamanca, jeden z nejdůležitějších vedoucích z dílen v Córdobě. Je unesen ve stejný den, kdy byla svržena tamější vláda (24.3.1976), odvezen na neznámé místo, kdo ho krutě mučí. Při mučení za ukrutných bolestí si přeje, aby zemřel co nejdříve. Ale slova imaginárního muže, který s ním sdílí celu a je mučení přítomen, ho udržují v dobrém duševním stavu. Tímto imaginárním mužem je Julius Fučík, který pomáhá Renému zvládnout situaci a považovat celu za zákop v bitvě za svobodu. V některých momentech má imaginární

muž zpívat revoluční písně a také odříkávat některé (revoluční) texty." Paní Červená nám slíbila další informace.

U RODNÉHO DOMU

Jako už tradičně položila delegace SJF kytici k pamětní desce na rodném domě Julia Fučíka v Duškově ulici v Praze-Smíchově. Stalo se tak 22. února, v předvečer 105. výročí Fučíkových narozenin, opakovaně v září v předvečer 65. výročí Fučíkovy popravy.

VZPOMÍNKY MARIE ŠVERMOVÉ

Nakladatelství Futura vydalo v létě pod titulem Vzpomínky rozsáhlé paměti Marie Švermové (1902-1992), ženy Jana Švermy a dlouholeté představitelky KSČ. Kniha má přes tři sta stránek a obsahuje autorčino svědectví o různých stránek českého a československého politického života před druhou světovou válkou i po ní, prakticky až do 70. let 20. století. Bystře napsané vzpomínky pomáhala připravit do tisku autorčina dcera Jiřina Kopoldová-Švermová i její muž Boris Kopold, který se vydání Pamětí, žel, nedočkal. Nad knihou se v jejím úvodu zamýšlí europoslanec Miloslav Ransdorf.

KOŠATÁ RODINA JOŽKY BAXOVÉ

Společnost Julia Fučíka věnovala jeden výtisk 40. vydání Reportáže, psané na oprátce také paní Ivance Baxové , nar. 1947, psycholožce, dceři manželů Josefy a Václava Baxových. (Podle rodného listusprávně píšeme Ivanka,

 

neboť – jak nám napsala – "tatínek tenkrát nemohl přežít, že by se to miminko mělo jmenovat Ivana a našel si v nějakém zdroji, že slovanské jméno od mužského Ivana je Ivanka. Proč právě toto jméno, je jasné, chtěli vyjádřit svou vděčnost." Baxových, tj. nejen Jožky, ale i jejího manžela, vzpomíná Fučík se zjevnou úctou na několika místech svého rukopisu: Josefa a Václav mu poskytovali azyl - a dělili se s ním o své potravinové lístky - od konce léta 1940 až po zatčení v dubnu 1942. Oněch několik zmínek je tak autentickým svědectvím o mimořádné občanské statečnosti obou manželů. Předání knihy poskytovalo příležitost přeptat se na osudy dalších členů této rodiny. Paní Ivanka, žijící dnes v obci Čtyřkoly v okrese Benešov, si ponechala své rodné příjmení, její děti získaly jméno po otci Jiřím Plachým. Rodina Ivanky Baxové je štědře košatá: čtyři děti a šest vnuků. Syn Ivan Plachý, narozený 1968, je počítačový grafik, má dceru Kateřinu, druhý syn Jakub Plachý (1973) se zabývá speciální automechanikou a má dvě děti – Petru a Lucku. Starší z dcer paní Ivanky – Tereza Plachá (1980) - se provdala do Řecka, po babičce je učitelkou a má tři děti – Ivanu, Marietu a Tobiáše. Druhá dcera paní Ivanky – Barbora Plachá (1988) – letos úspěšně dokončila studia šestileté konzervatoře (poslední dva roky dostudovala za rok). Hraje a už i koncertuje na harfu.

KURISU KEI O NOVÉM VYDÁNÍ REPORTÁŽE

Ing. Kočvara z Opavy poslal japonskému překladateli české literatury panu Kurisu Kei ono parádní vydání Reportáže, na které japonský přítel 15. května odpověděl: "Včera jsem dostal od p. Kočvary velkorozměrové vydání faksimile Reportáže. Její vydání jistě znamená, že už je všeobecně uznána jako jedno z hlavních děl současné české literatury. Tím spíše, že ho vydalo tak staré a prestižní vydavatelství jako je Ottovo nakladatelství. To mě hodně dojalo a potěšilo, protože odjakživa ji za takovou považuji. Jistě nejen vy, ale také všichni členové Společnosti (Julia Fučíka) se velmi radují, není-liž pravda? Proto tedy vám všem gratuluji! Ostatně, velmi mi pomůže při mých dalších studiích o Fučíkovi."

NĚMEČTÍ PŘÁTELÉ SI PŘIPOMNĚLI FUČÍKA

BERLÍN (za) – U berlínského pomníku Julia Fučíka si v sobotu 16. února němečtí přátelé naší republiky připomněli 105. výročí narození Julia Fučíka. Jménem Spolku přátel Čechů a Slováků promluvil zde německý publicista Klaus Haupt, někdejší pražský zpravodaj Neues Deutschland a čestný člen Společnosti Julia Fučíka. Řekl, že i tato berlínská vzpomínka je mementem pro nás živé nezapomínat na minulost, kterou symbolizuje Fučíkova Reportáž, psaná na oprátce. Připomněl, že pražské Ottovo nakladatelství vydalo faksimile všech 167 rukopisných lístků, z nichž se tato kniha skládá, připomněl i fakt, že byla dosud vydána ve světě více než 320krát. Klaus Haupt přečetl i Fučíkovu závěť, kterou Reportáž obsahuje. Spolu s německými přáteli byl pietnímu aktu přítomen představitel českého velvyslanectví, který zde položil kytici květů se stuhou v českých národních barvách.

REPORTÁŽ VE FONDU PAMÁTNÍKU NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ

SJF společně s Ottovým nakladatelstvím věnovaly nové vydání Reportáže v kazetovém obalu také Památníku národního písemnictví (PNP). Řediteli PNP ji předal zástupce nakladatelství Jaroslav Havel a za SJF Jan Hrobař. Ředitel Hazuka ocenil tuto iniciativu a vyjádřil přesvědčení, že unikátní dílo se setká se čtenářským zájmem. K daru byla připojena Reportáž v normálním provedení, která by měla sloužit ke studijním účelům. SJF a Ottovo nakladatelství věnovaly nové vydání Reportáže také Šmeralově knihovně, pražskému primátorovi Pavlu Bémovi a jeho prvnímu náměstkovi Rudolfu Blažkovi. Ottovo nakladatelství vydalo Reportáž obsahující faksimile Fučíkova rukopisu loni v prosinci a je v prodeji za 500 Kč.

KAMIL PIXA V ČT-2

ČT-2 uvedla 21. února téměř hodinový dokument režisérky Jany Hádkové Uvnitř vnitra, jehož hlavním aktérem byl Kamil Pixa, odbojový pracovník, uvězněný gestapem, po osvobození jeden z vedoucích pracovníků čs. bezpečnostních složek a poté ředitel Krátkého filmu. Připomeňme na okraj,

 

že jeho matka Milada Pixová, také odbojová pracovnice, byla gestapem 9. října 1944 úkladně zavražděna v Malé pevnosti v Terezíně. Její málo známý portrét je nyní uveřejněn ve 40. vydání Fučíkovy Reportáže (na s. 489) spolu s vysvětlením historičky dr. Libuše Eliášové, proč Fučík uvedl ve svém rukopisu, že "nedisciplinovaností Pokorného a Pixové" bylo prozrazeno jméno jeho spolubojovníka Jana Černého. Byl to nepochybně tíživý omyl autora Reportáže. Zmínka o Miladě Pixové byla na žádost právě Kamila Pixy a jeho otce Jaroslava v roce l947 počínaje 4. vydáním Reportáže vyjmuta – Gusta, jak později uvedla, bez dalšího vysvětlení vyškrtla nejen Pixovou, ale i Pokorného. Teprve v prvním úplném, kritickém a komentovaném vydání Reportáže (nakladatelství Torst v roce 1985), čestně a poctivě zpracovaném vědeckým týmem historika doc. dr. Františka Janáčka, byla tato historie veřejně vysvětlena – viz přinejmenším s. 335-336 této knihy, čímž se Kamilu Pixovi aspoň tímto textem dostalo jakéhos takéhos zadostiučinění. Ostatně případu Pixové i Pokorného věnoval tým Františka Janáčka rozsáhlou pozornost na mnoha místech této obdivuhodné knihy . Dr. Eliášová šla ještě dále, když ve svých Poznámkách a vysvětlivkách v 40. vydání Reportáže na zmíněné stránce 489 uvedla, že jméno Pixové bylo "pravděpodobně nešťastným omylem" zaměněno Fučíkem se jménem Emilie Pikhartové. Uvedla dále, že Fučík ve vězeňských podmínkách už neměl možnost svůj omyl napravit. Dr. Eliášová dodává, že Pixová neprozradila gestapu žádné odbojové pracovníky ani jiné osoby a osvědčila příkladnou statečnost. Osobně mohu potvrdit, že dr. Eliášová tento vysvětlující a omluvný text odsouhlasila s Kamilem Pixou, který poté pro knihu poskytl portrét své matky. Rodina Milady Pixové vytrvale usilovala o to, aby se jí dostalo v historii českého odboje správné místo, k čemuž z neznámých důvodů dlouhá léta po válce nedocházelo. Byla to samozřejmě trapná a neomluvitelná chyba. To také ovlivňovalo i vztahy Kamila Pixy ke Gustě Fučíkové. Dr. Eliášová jako zasvěcená odbornice a editorka 40. vydání Reportáže se nyní této úlohy sama z vlastní iniciativy ujala a na stránkách nového vydání Reportáže odbojovou činnost Milady Pixové nejenom objektivně osvětlila, ale připojila i omluvu jejím pozůstalým.

Ve svých velice rozmanitých výpovědích se ve výše zmíněném dokumentárním filmu Uvnitř vnitra Kamil Pixa, sám odbojový pracovník, vězněný v koncentračním táboře, zmínil letmo i o Fučíkovi. Bohužel napravoval chybu chybou. V rozporu s dnes mnohostranně známou pravdou totiž tvrdil: "Doklady na to jsou, že Fučík mluvil," "prozradil všechno, co na něm chtěli", proto "nemohou z takovýho člověka dělat hrdinu". Nelze vyloučit, že z něj dlouholetá rodinná bolest nevyprchala. Nicméně bylo úkolem České televize zaujmout objektivně pravdivé stanovisko. Rozhovor s Pixou byl totiž natáčen dávno poté, co historii Reportáže prozkoumal vědecký tým historika Františka Janáčka, který Fučíka zbavil jakéhokoliv podezření. Realizační tým televizního filmu tento fakt nevzal na vědomí. Žel. Mezitím vyšla v Haló novinách zpráva, že 8. června Kamil Pixa ve svých 85 letech zemřel. Autor nekrologu (the) připomněl, že v Pixovi odešel filmový scenárista a režisér, jehož činnost nelze přehlédnout: byl autorem námětů k řadě filmů, z nichž nejvýznamnější byl Klíč v roce 1971. Klíč zobrazil osudy Jana Ziky v ilegalitě. Ten byl jistou dobu ukrýván u Pixů. Kamil Pixa se dále podílel na scénářích dalších filmů, mj. i na scénáři filmu Osudy dobrého vojáka Švejka – 1956, Atentát – 1964, Zuřivý reportér – 1987 aj.
Zdeněk Hoření

ZEMŘELA VDOVA ADOLFA KOLÍNSKÉHO

Ve věku 87 let zemřela v Kutné Hoře 26. února paní Emilie Kolínská, která se po osvobození provdala za Adolfa Kolínského, hrdinu českého protinacistického odboje. Manželé Kolínští žili v Kutné Hoře, kde je Adolf Kolínský pochován a kde byl v úterý 4. března pohřeb paní Kolínské. Smuteční oznámení o smrti Emilie Kolínské nám poslala její dcera Emilie Mikinová.

PAN PREZIDENT O PRAVOSTI REPORTÁŽE NIKDY NEPOCHYBOVAL

Společnost Julia Fučíka a jejím jménem Jan Hrobař blahopřála panu prezidentovi ke znovuzvolení a při té příležitosti mu nabídla nové vydání Reportáže. Jeho tajemník Ladislav Jakl nám 11. března odpověděl:

 

"Upozorňujete na nové, unikátní, vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Pan prezident o tomto novém vydání již ví. Jde o zcela originální ediční a nakladatelský počin. Pokud vím, o pravosti Fučíkovy Reportáže nikdy nepochyboval. V souvislosti s nastoupením do svého druhého prezidentského mandátu je pan prezident zván na různé akce a jistě chápete, že jeho program je velmi nabitý. Pakliže by se však uvolnil nějaký vhodný termín, pokusím se Vás kontaktovat." K předání Reportáže na Hradě zatím nedošlo.

TŘI MUZEA "TATARSKÉHO FUČÍKA"

Tatarský Fučík – tak byl nazván tatarský básník Músa Džälíl, hrdina Sovětského svazu in memoriam, který se jako sovětský vojenský zajatec dostal do berlínské věznice Moabit, v níž byl za odbojovou činnost popraven. Zůstal po něm sborník básní, které byly před půl stoletím přeloženy z tatarštiny i do češtiny. Džälil se narodil 15. února 1906 v obci Mustafino v tehdejší Orenburské gubernii, od září 1941 bojoval na volchovské frontě, byl zraněn a zajat, na oko se přihlásil do protisovětské legie Ural, v které se zapojil do ilegální organizace. Nacisté ho zatkli 10. srpna 1943, popraven byl 24. srpna 1944. Ruský přítel SJF PhDr. Anatolij Šilov nám nyní poslal zprávu, že se v kazaňském Muzeu M. Džälíla konala 17. dubna prezentace knihy obsahující Džälílovy básně ve třech jazycích - v originále, ruštině a angličtině. Kniha byla vydána v Jekatěrinburgu. V Tatarstánu jsou tři muzea M. Džälíla – jedno v Kazani, druhé ve městě Menzelinsk, třetí v obci Karaduvan v baltasinském okrese Tatarstánu. Jana Vacková sdělila, že je připraveno 2. vydání Moabitského sešituv češtině u příležitosti l. českého vydání (Svět sovětů, l958).

ČLÁNEK MILANA FRIEDLA

Předseda Výboru národní kultury Milan Friedl věnoval v Haló novinách 23. 2. téměř celostránkový článek k 105. výročí Fučíkových narozenin. V článku nazvaném O pravdě a mýtech

okolo Fučíkovy reportáže vylíčil na pozadí nejnovějšího vydání Reportáže historii této knihy a bohatě jej ilustroval. Snad poprvé byl zde uveřejněn Švabinského portrét jako návrh poštovní známky.

PRVNÍ RECENZE BYLA OD KARLA KONRÁDA

Týdeník Obrys-Kmen č. 8/2008 vzpomněl letošního výročí Fučíkových narozenin opravdu důstojně. Zasloužil se o to úvodním článkem Jan Hrobař (Kniha vyzařuje světlo), věnovaném, jak jinak, unikátnímu vydání Reportáže. Snad poprvé se zde objevil snímek Fučíka a Gusty pořízený v Trenčianských Teplicích pravděpodobně v roce 1932. Jsou v čísle ještě další fotografie – Věra Roučková, mladší sestra Julia Fučíka, Gusta Fučíková z jednoho pražského Prvního máje, Fučíkova pamětní deska z pražských Vršovic, která odolala zubu obrazoborců (autor František Dostál) a kuriozní snímek s nápisem Nábřeží Julia Fučíka (autor Zdeněk Hrabica). Jan Jelínek přispěl několika epizodami z Fučíkova života a také záznamem hlavních projevů, pronesených při prezentaci 40. vydání Reportáže na palubě botelu Albatros. Pro mnohé bylo jistě lahůdkou přečíst si, co v první recenzi o Reportáži napsal v Rudém právu v roce 1945 spisovatel Karel Konrád. Nazývala se Nezničitelnost ducha a Konrád v ní prohlásil: "Snad mi laskavě odpustí přátelé básníci a spisovatelé i profesionální estéti: tato kniha nás všechny přežije!"

HLEDÁ SE NOVÝ FUČÍK

Pod tímto intrikujícím titulkem přinesl týdeník Týden (10/2008) k článek, v kterém se sarkasmem sobě vlastním "informoval" o jednom semináři pro dopisovatele. Pro Levicový klub žen jej v jednu únorovou sobotu uspořádala Unie českých spisovatelů. Co věta článku, který sesmolil jistý Luboš Kreč, to žluč. Až na ten titulek. Za ten si autor zaslouží jedničku. A Týden podruhé, tentokrát č. 8/2008 a z pera Jaromíra Slomka, který věnoval recenzi 40. vydání Reportáže celou stránku uvedenou titulkem Koho zajímá Fučík? Autor Reportáže je pro něho "stalinistický publicista" a Reportáž "navzdory svému názvu spíše beletrie než publicistika", Fučíkův jazyk je jím označen za "topornou deskripci".

 

Tyto a podobné hlouposti autorovi recenze můžeme odpustit, protože přece jen o lecčems – na rozdíl od jiných deníků a časopisů – alespoň informoval. "Fučíkův případ" bude podle něho "definitivně uzavřen", až vyjde i protokol o Fučíkově výslechu a jiné dokumenty, původně přislíbené v roce 1995 členy týmu Františka Janáčka.

DĚJINY ČESKÉ LITERATURY: VĚCNĚ O FUČÍKOVI

V čtyřdílných Dějinách české literatury (Academia Praha 2007, 2008), v druhém dílu, na str. 225-6 je i heslo Julius Fučík, v kterém je zcela věcně pojednáno o Fučíkově literárním díle s odvoláním na vydání Reportáže v nakladatelství Torst. Dějiny české literatury připravil tým padesáti českých literárních vědců pod vedením Pavla Janouška.

DOPIS GUSTY FUČÍKOVÉ JAPONSKÉMU PŘEKLADATELI

Kurisu Kei, japonský překladatel české literatury a mj. i Reportáže, nám prostřednictvím esperantisty ing. Vlastimila Kočvary z Opavy poslal dopis, který mu v roce 1961 napsala Gusta Fučíková (dopis jsme předali dr. Eliášové do Muzea dělnického hnutí). Gusta Fučíková vysvětlovala japonskému příteli některá těžko přeložitelná místa Fučíkova rukopisu. jedna z otázek se týkala vztahu Lídy Plaché a Jožky Baxové. Gusta napsala: „Lída Plachá je sestrou Jožky Baxové z jiného otce. Manželé Baxovi byli zatčeni v lednu 1943, pak byli vězněni a na jaře 1945 po osvobození a po skončení války se vrátili do své vlasti.“ K citátu „píseň, do níž se to tak krátce dá, ačkoliv se to žije tak dlouze“ vysvětlila, že to jsou poslední dva verše z Písní kosmických Jana Nerudy. Japonský překladatel se dále ptal na horu Roklan na Šumavě, kde se nachází v Čechách Radnicko, jak rozumět výrazu „ušlechtile“ ve větě, že Viktor Synek byl převezen do Mauthausenu na odstřel, jak tomu ušlechtile říkají gestapáci.