Občasník společnosti julia fučíka

       Vyšla kniha „Básník a gilotina“, která představuje pankrácký zázrak podobný onomu Fučíkovskému: unikátní poselství účastníka protifašistického odboje Jindřicha Vichry.
       V souvislosti s Fučíkovou Reportáží se často uvádí, že představuje zázrak jako výraz její výjimečnosti a obdivu, že mohla v takovém prostředí a těžkých podmínkách pankrácké věznice vzniknout. Tento výraz uznání zasluhuje i příběh mladého českého básníka Jindřicha Vichry, který jako účastník protifašistického odboje upadl do rukou gestapa v únoru 1944 a byl poté jako nepřítel říše odsouzen k trestu smrti a umístěn v cele smrti pankrácké věznice. Třebaže nad ním více než dva měsíce visela gilotina, nepropadl zoufalství,

 

ale díky své statečnosti a talentu dokázal soustředit své síly a myšlenky k zamyšlení nad životem a nad jeho lepším uspořádáním. V básních, které se mu podařilo v té době ve vězeňské kleci napsat, vzniklo veliké a krásné dílo prodchnuté vyznáním oddanosti životu a smysluplnému boji za lidskou svobodu a lepší budoucnost lidstva. Důstojná vzpomínka na básníka Vichru vyšla v nakladatelství Mladá fronta pod názvem Má appassionáta už v roce 1980, ale toto vydání je dávno rozebráno.
       Soubor básní Jindřicha Vichry vyšel nyní v nakladatelství Orego u příležitosti 65. výročí básníkovy popravy, k níž došlo 12. května l944. Soubor je výsledkem  iniciativy Společnosti Julia Fučíka a Výboru národní kultury. Vyšel pod názvem BÁSNÍK A GILOTINA. Jeden výtisk stojí 50 Kč (mimo poštovného, pokud bude poslán poštou). Knihu lze objednat u Společnosti Julia Fučíka

Až mi dojde tužka
až nebude čím psát
pak kamarádům věřte
že opravdu jsem pad

že pad jsem na své verše
na kovový štít
a bez hlavy a leže
jsem volal žít žít žít

vysoko nad svou hlavou
jsem zdvíhal pochodeň
že přec jsme byli v právu
vydáni ohni v plen

krácké věznice v podání nezapomenutelného herce Národního divadla Vítězslava Vejražky. Kompozici slov a hudby koordinoval Jindřich Janda.
       Jiří Stano nazval Fučíka ve svém doprovodném slově „naším nezapomenutelným spoluobčanem, jehož odkazu si musíme nejen vážit, ale střežit ho přede všemi, kteří by ho chtěli odervat od života našeho národa.“
       Večera se zúčastnila také čínská obdivovatelka Julia Fučíka paní Jana.

NA OKRAJ LITERÁRNĚVĚDNÉ KONFERENCE O FUČÍKOVI

       Jak jsme uvedli v minulém čísle našeho občasníku, ve dnech 21.-22. srpna 2008 uspořádala v Praze redakce evropské revue Vulgo.net ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR literárněvědnou konferenci o Fučíkově odkazu. Informovali jsme především o klíčovém vystoupení konference, které měl Pavel Janáček, syn doc. Františka Janáčka. Jak známo, doc. Janáček, český historik, počátkem 90. let řídil vědecký kolektiv zabývající se podrobnou analýzou Fučíkovy Reportáže. Výsledky těchto výzkumů vydalo v roce 1995 nakladatelství TORST spolu s úplným textem původního Fučíkova rukopisu. Jan Jelínek, autor informace o konferenci, dodává dnes některé další podrobnosti.

„ANTROPOLOGICKÝ KONCEPT“

       Na konferenci zazněly nejrozličnější názory, které Fučíka líčily jednak jako pozitivního tvůrce, jednak i názory, které byly vůči němu kritické. K těm krajním nesporně patřilo vystoupení Tomáše Glance ohlášené jako Antropologický koncept sovětské žurnalistiky Julia Fučíka. Glanc vyšel z toho, že Fučík byl „rafinovaný mistr propagandistických postupů“ a že v oblasti umělecké publicistiky nebo esejistiky byl prý jediný brilantní autor, nejlepší stylista českého komunismu v době předválečné. Fučík podle něj vycházel z přirozeného nadšení a jemu plně podrobuje objekt svých reportáží – Sovětský svaz. Fučík prý do své posedlosti a nadšení pro všechno sovětské zahrnuje cokoliv. Kolchozy a nové hutě jsou stejným předmětem zahlcené chválou, stejně jako obhajoba třeba front na chléb nebo na maso.
       Pisatel, který by chtěl na začátku 30. let glorifikovat Sovětský svaz, mohl najít mnoho atraktivních aspektů                   

 

souvisejících s kolektivizací, budovatelstvím, transformačním potenciálem přítomným ve společnosti. Jeden aspekt z propagandistické indokrinace se však nezastaví ani před tématy, která jsou pro dané potřeby nepoužitelná, včetně sovětského „persekučního systému“, který od revoluce generoval teror.
       Přesvědčivost Fučíkova stylu spočívá v euforii, kterou můžeme považovat za následnost subjektu, k němuž se autor reportáží o SSSR dostává cestou entuziasmu. Autor rezignuje na věcnost, případně i na zdravý rozum, tvrdil Glanc.
       Sovětský teror je ve Fučíkově podání v souladu se stalinistickou indokrinací jakési láskyplné transformační školící zařízení, sloužící výstavbě sovětské společnosti, sovětského komunismu.
       Když byl Glanc taktně napomenut pro některé výrazy, stalo se pak jeho vystoupení věcnějším. Řekl například, že čtení Fučíkových textů vyvolává úctu. I celý jeho intelektuální a občanský osud. Ale s touto úctou je v jeho textech imanentně přítomná určitá množina postupů, které můžeme popisovat, aniž bychom tím všemu dobrému, co ten osud skýtá, ubližovali. To je strategie radikálního popisu, když jde o Sovětský svaz. To je soubor aspektů, které jsem se pokusil označit pojmy entuziasmus a euforie, vysvětloval Glanc. Vůbec ne proto, abych tím mínil cokoliv pejorativního.
       Fučík při psaní nepostupoval dle návodů, které by dostal od komunistické strany, dodal Glanc. Je prý známá jeho kritika jejích mnoha rozhodnutí a postojů.
       Glanc se odvolal i na Stalina, který podle jeho slov přesvědčivě formuloval. Stalin je brilantním stylistou. Ta síla je v tomto ohledu srovnatelná s Fučíkovou ódou na stalinismus z roku 1930 v Sovětském svazu. Fučík na první místo klade budování. To je jeho informační motor. Zápal, síla přesvědčivosti Fučíkových reportáží se proto snažil přiblížit jako projev entuziasmu a euforie.

FUČÍK A KISCH

       Poslanec Evropského parlamentu Miloslav Ransdorf: Když se mluví o (Fučíkových) reportážích ze Střední Asie, tak je třeba připomenout, že tu existuje i jiný soubor reportáží, jejichž autorem je Egon Ervín Kisch. Jeho reportáže jsou ze stejných důvodů strhující, jako v případě reportáží Julia Fučíka. Kisch v nich pracuje s jakousi antiteckou                            

(protikladnou – pozn. red.) metodou. To je vlastně metoda, kterou všechno to agitační umění od dávných dob pracovalo.
       U Kische je to dáno tím, že měl promýšlený koncept reportáže, který reportér bere jako myšlenkový experiment. Projekt je vlastně dán už předtím, než reportér přistupuje k tématu a vybírá si i prostředí, aby účinek reportáže byl co největší. To je společné lidem generace 20. a 30. let minulého století, ona zmíněná metoda, která byla posílena i tím, že tehdejší systém světového hospodářství se dostal na nejvyšší bod. Dokonce i v Americe se psalo o sovětské pětiletce jako o vznešeném experimentu.
       Kisch je podle Ransdorfa více kritičtější k poměrům v Sovětském svazu než Fučík a vidí tedy více nedostatky, ale stejně ho jako Fučíka patos procesů změny sovětské země strhne. Co tehdejší generaci uchvátilo, byla právě tato obrovská změna SSSR. Tento modernizační projekt přehlušil v konfrontaci s tehdejší krizí ve světě všechna negativa, která se na obzoru rýsovala.
       Fučík se s Kischem v SSSR nesetkali. Nemohli. Kisch tam byl v letech l924-25, Fučík mnohem později, vlastně jako by šel ve stopách Kische. Každý z nich píše jinak, ale je zřejmé, že oba s hlubokými sympatiemi k sovětské společnosti. Kisch je důsledně popisný a jednoznačně popisné jsou i jeho reportáže.

DRUHÁ POPRAVA

       Prof. Mojmír Grygar z holandské univerzity jako další řečník připomněl, že námitky proti Fučíkovy narůstaly po listopadu 1989. Se zadostiučiněním byly strhávány Fučíkovy sochy, počmárávány jeho pamětní desky a přejmenovávány názvy ulic s jeho jménem. Projevovala se tu eufori msty nad nenáviděným režimem, jehož vlastnosti ztělesňoval právě on. Tehdy mě napadlo, řekl Grygar: tohle je druhá Fučíkova poprava. K té první došlo ve vykachlíkované místnosti v Plötzensee 8. září 1943, k té druhé, virtuální, došlo u nás opakovaně po roce 1989.
       Jak dále řekl Grygar, je mnoho typů novinářské stylizace, patří k ní i Fučíkova sebeprezentace, která je ovšem na hony vzdálená narcisismu. Přestože autor Reportáže věcně píše o sobě, neustále usiluje o to, aby promluvil i v izolaci, vzhledem k místu a času svého věznění, a ztotožnil se s lidmi  reálného                            

 

intelektuálního, citového a mentálního založení. 16. března 1939 začal psát autobiografický román Pokolení před Petrem. Původní pasáž z románové tvorby můžeme číst jako prolog Reportáže, psané na oprátce. Jako lyricky pociťované krédo člověka před rozhodující zkouškou, jako vzkaz generacím budoucnosti.

ČLOVĚK S NEUTUCHAJÍCÍ

DOBROU NÁLADOU

       Další řečník, historik Jan Staněk, se odvolal na paměti Fučíkova spolupracovníka v odboji Vladimíra Vrány, podle něhož je prý jedním z rysů Fučíkova chování jistá chlubivost, s níž Vrána spojuje Fučíkův sklon k hravosti a dobrodružnosti, jinak řečeno k riskování.
       Staněk také připomněl Fučíkův románový fragment Pokolení před Petrem. Jeho autor se v něm zachoval skutečně jako posel budoucího světa,v němž se všichni lidé domluví, neboť už mimo jiné nebude společenských rozdílů.
       Sovětský svaz byl pro Fučíka zaslíbenou zemí také proto, že tam člověk nemůže být sám. Tuto myšlenku doložil citátem z Fučíkova dopisu Gustě: „A večer už je pryč, už je noc a já jdu spát. A to je jediná chvíle, kdy se člověk v Sovětském svazu může cítit sám.“
       I Fučíkovi kritici, jakým byl Hostovský, připouštějí, že Fučík měl opravdu rád lidi. V tom se setkáváme se šťastným splynutím povinnosti a náklonnosti, kterého si u Fučíka všiml básník Vítězslav Nezval. Rysem Fučíkova charakteru byla i jeho neutuchající dobrá nálada, která ho neopouštěla ani za těch nejtěžších okolností.
       Staněk se zmínil i o Fučíkově dopisu z vojenské služby v armádě buržoazní republiky, kdy Fučík obranu národa chápal jako povinnost. Je to jeho strategie získávat lidi na svou stranu, na stranu svých idejí. Historik dodal, že Fučík byl podle něho fantasta a dalekozraký romantik.
       S odvoláním na paměti Václava Kopeckého se Staněk zmínil o tom, že se o Fučíkovi všeobecně hovořilo jako o hezkém člověku, který se stal přirozeně předmětem sympatií, ale byl velmi cudný při své osobní roztomilosti. Když mu Kopecký přičítá panenskou nevinnost, vytýká mu žertem, že neuměl hrát mariáš.
       Fučík si nejvíce cenil tzv. revolučního romantismu, řekl                                     

Staněk. Do této škatulky neváhal vměstnávat i ty, kteří se tomu vzpouzeli. Co mohlo Fučíka přitahovat na revolučních romanticích? Byla to směs postoj vyjadřujících buřičství, kritické výhrady k zavedenému řádu, byla to nechuť k průměrnosti, chápané jako počestné měšťáctví. Sklony k  provokacím, k darebáctví, okázalé pohrdání tučnou a pohodlnou zámožností, proklamovaná náklonnost k outsiderství, k nepřizpůsobivosti, tuláctví, k pohybu mimo zákon. Skutečnost, že Fučík tuto přitažlivost cítil, se dá prokázat jak jeho textem, tak i v rozličných vzpomínkách na jeho osobu, charakterizovanou i bohémskými rysy.
       Fučík měl skutečně náklonnost k outsiderům, vyděděncům a pronásledovaným všeho druhu (Božena Němcová, Karel Sabina), psancům typu Juraje Jánošíka. Svůdnost pro Fučíka bylo bytí mimo zákon, vyžívání se v prvorepublikové ilegalitě.
       Na druhé straně měl Fučík obdiv k titánským zjevům. Takového giganta viděl v Jiřím Dimitrovovi, jehož osobnost ho doslova pronásledovala. Obdivoval i tuláctví, což dokazují Fučíkovy mladické zápisky obsahující výmluvnou chválu tuláků. Staněk citoval tato Fučíkova slova: „Tulák je nejjednodušší a nejpřirozenější typ člověka, pokud mu je to dovoleno příliš civilizovaným lidstvem. Je totiž nejšťastnějším a svým veselým primitivizmem je zároveň průkopníkem. Tulákem jsem já.“
       Na Fučíkovi podle Staňka zřejmě ulpělo něco kočovného. Protože jak Gusta Fučíková, tak Fedinand Peroutka mluví o čemsi cikánském ve Fučíkovi. A k bohémskému postoji patří i snaha zapojit se do nějakého kolektivního hnutí, často politického. Přičemž pro bohémské typy jsou nejpřitažlivější právě hnutí radikální levice.

BLAHOPŘÁNÍ ZDEŇKU

MAHLEROVI

       Vážený pane doktore, jménem Společnosti Julia Fučíka       

 

Vás jako jejího čestného člena srdečně zdravíme a připojujeme se k mnoha slušným lidem naší země, kteří Vám přijdou blahopřát k osmdesátce. Vážíme si toho, co jste svými vystoupeními v tisku i jinde udělal pro obhajobu pravdy o životě a díle Julia Fučíka. Vážíme si i rozsáhlé vlastenecké publicistiky, v níž jste zaujal a zaujímáte jasné postoje ve jménu historické pravdy. Přejeme Vám, abyste nám ve službách této pravdy v dobré mysli a dobrém zdraví žil a tvořil hodně, hodně dlouho!

STO LET OD NAROZENÍ

KURTA KONRADA

       Muzeum dělnického hnutí uspořádalo 17. října vědeckou konferenci o Kurtu Konradovi (Beerovi) – na počest 100. výročí od jeho narození (narodil se 15. října 1908 v v Třebíči v německé židovské rodině majitele pily a obchodníka s dřevem). V roce 1931 po zatčení Julia Fučíka převzal Konrad vedení časopisu Tvorba a byl jejím spolupracovníkem až do roku 1938. Jako historik vydal tato díla: Španělské revoluce, Svoboda a zbraně, Na prahu války, Ztvárněte skutečnost, Husitská revoluce. Spolu s manželkou byl zatčen gestapem 1. března 1941. V nacistické věznici v Drážďanech spáchal 25. 9. 1941 sebevraždu.
       Úvodní slovo pronesl na konferenci europoslanec Miloslav Ransdorf na téma Militantní racionalista Kurt Konrad. Podle jeho slov Konrad dokázal interpretovat marxismus jako radikální militantní racionalismus.

       O osudech Československa v Konradových komentářích v Rudém právu a tvorbě hovořil doc. Otto Novák. Označil Konrada za jednoho z průkopníků široké lidové fronty v boji proti fašismu. Alexej Mikulášek hovořil na téma Kurt Konrad a česká literatura. Konference zdůraznila, že Konrad zapůsobil svým slovem na mnohé mladé lidi, kteří odcházeli do interbrigád ve Španělsku bojovat proti fašismu. Miloslav Ransdorf ve svém dalším referátu zdůraznil přínos Kurta Konrada pro českou husitologii. Doc. Věra Beranová uvedla téma Kurt Konrad v kontextu vývoje české estetiky.

DELEGACE SJF V DRÁŽĎANECH

       Počátkem září 2008 se v pietním areálu Lesního hřbitova v Drážďanech konalo vzpomínkové shromáždění. Na hřbitově se nacházejí desky se jmény evropských měst, které se staly obětí německých okupantů, ted i se jménem obce Lidice. Za naše sdružení zde položily květiny Jana Vacková z Prahy a Irma Martinovská z Teplic. Shromáždění bylo ozdobeno několika transparenty: „Přísahu Buchenwaldu splníme!“ Nikdy válku!“ „NDR – naše vlast!“ „Nevěřte štváčům!“ „Nechceme nacisty v Drážďanech!“ „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ Květiny byly položeny i k obelisku na místě, kde stávala za války věznice Matylda, v které bylo vězněno i mnoho Čechoslováků. Odtud pak přešel průvod účastníků shromáždění k památníku Julia Fučíka, který se neponičený nachází na rušné drážďanské křižovatce. Vystoupil zde německý přítel našeho sdružení Gerd Hommel, který vzdal hold autorovi Reportáže, psané na oprátce. Byla rovněž přečtena ukázka z tohoto díla. Dostaly slovo i obě české delegátky. Předaly poté Gerdu Hommelovi výtisk nejnovějšího vydání Reportáže z Ottova nakladatelství.

DUONG TAT TU OPĚT V PRAZE

       Vietnamský překladatel Reportáže, psané na oprátce Duong Tat Tu a čestný člen SJF se v září 2008 zúčastnil semináře bohemistů, který pořádala Obec spisovatelů. Při této příležitosti mu SJF 5. září předala výtisk nejnovějšího vydání Reportáže (sám přeložil úplný rukopis tohoto Fučíkova díla do vietnamštiny už počátkem tohoto desetiletí). Náš vietnamský přítel je členem Svazu vietnamských spisovatelů i Unie českých spisovatelů. V 60. letech studoval v Praze na Filozofické fakultě UK. Škála jeho překladů z české literatury     

 

je široká – od Komenského přes Čapka a Haška až po Hubače. Dnes je mu něco přes sedmdesát, z toho padesát let se věnoval české literatuře. Vzhledem k tomuto svému mimořádnému statutu v česko-vietnamských vztazích si má právem postěžovat, že získání víza do naší země bylo pro něj – jak se v Praze přiznal – „velkým problémem“. Pro českou diplomacii pod vedením Karla Schwarzenberga je to velice ostudné.
       O setkání s vietnamským překladatelem obsáhle napsal „čer“ v Obrysu-Kmeni č. 39 pod titulkem Člověk bez poezie se stává duchovně chudým.

ČT DÁL ŠÍŘÍ BLUDY

       „Fučík je zrádce. Pozor na něj“, citoval ve speciálním televizním pořadu pro školy televizní angažovaný profesor starý nesmysl Ferdinanda Peroutky, aby k tomu hned sugestivně dodal: „My dnes nevíme, jak to tehdy bylo.“ Tuto nehoráznost servírovanou mladé generaci odsoudil v Haló novinách Jan Hrobař s tím, že existuje nespočet svědectví pamětníků a také důkazů vyplývajících z bádání historiků, která dokazují, že Fučík má čistý štít hrdiny, nikoho nezradil ani nezavinil prozrazení spolubojovníků, naopak svou „hrou“ s gestapem, na kterou upozornil v Reportáži, mnoha českým intelektuálům život zachránil. Česká televize tyto skutečnosti zřejmě záměrně zamlčuje, neboť dnes již nelze přehlížet zdokumentovanou pravdu o Fučíkovi. Rada pro ČT měla by konečně posoudit, zda se to shoduje s morálkou a profesionálním poslání veřejnoprávní televize.

JAN KASAL: PODRUHÉ NE!

       Jan Kasal, předseda podvýboru organizačního výboru pro přípravu návrhů na propůjčení nebo udělení státních vyznamenání, poslal l3. srpna Janu Jelínkovi tento dopis: „Vážený pane předsedo, podvýbor se zabýval podnětem Společnosti Julia Fučíka ze dne 31. března 2008 k udělené státního vyznamenání bez udání druhu paní Josefě Baxové in memoriam, panu Václavu Baxovi in memoriam, který si osvojily poslankyně Ivana Levá a Soňa Marková jako svůj poslanecký návrh. Podvýbor nedoporučil Poslanecké sněmovně tento návrh k dalšímu projednání a případnému postoupení prezidentu republiky k dalšímu řízení při výběru kandidátů na státní vyznamenání k řadovému dni                            

GABRIELA BAKALÁŘKOU

       Poté, co naše kolegyně – Gabriela Literová čili Gábina - dostala v září poslední jedničky, stala se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bakalářkou. Teď ji čeká další etapa – stát se tamtéž magistrou. Výbor SJF ji k tomuto osobnímu úspěchu srdečně blahopřeje!

REPORTÁŽ NA PLÁTNĚ PO LETECH

       ni nevíme po kolika letech. Ale ve středu l7. září Výbor české kultury tento „trezorový“ československý hraný film z roku l961 v kinu Ponrepo znovu představil. A tak si připomeňme: film podle scénáře Jana Otčenáška a Jaroslava Balíka natočil Jaroslav Balík, hrají v něm Ilja Racek (Fučík), Rudolf Hrušínský (Böhm), Zdeněk Štěpánek (táta Skořepa),Libuše Švormová (Gusta), dále Rudolf Dejl ml., Václav Lohniský, Ota Sklenčka aj.Průvodní slovo měla Jana Vacková. Až z Londýna přiletěl na promítnutí tohoto filmu historik John Callow, který také krátce promluvil. Z Německa přicestovala čínská přítelkyně, která se představuje jako Jana, a jež se v následující dny setkala s historičkou dr. Libuší Eliášovou, na níž měla celou řadu věcných otázek.

KISCH OPĚT NA PULTECH

       60. výročí smrti Egona Ervína Kische bylo pro nakladatelství Epocha popudem k novému vydání Pražského pitavalu, knihy nejrůznějších kriminálních historek. Autor je vydal počátkem 30. let v Berlíně a už v roce l933 vyšly česky v Praze v překladu celoživotní Kischovy překladatelky Jarmily Nečasové-Haasové. Od té doby se však český jazyk, jak konstatovalo nakladatelství Epocha, posunul a tak bylo rozhodnuto přeložit knihu znovu. Moderního překladu se ujal předseda Klubu autorů literatury faktu Karel Richter. Nový a krásně ilustrovaný překlad vyšel s předmluvou pražského primátora Pavla Béma, který do knihy dokonce napsal úvod. Samozřejmě, že si v něm ideologicky zamanipuloval,když napsal, že předlistopadový režim ideologicky zneužíval Kische, ale podstatné je, že byť mužem „vždycky na pravém křídle“ finančně podpořil autora, který o sobě jasně                            

 

prohlašoval, že stojí „vždycky na levém křídle“. Kisch byl totiž v roce 1938 zvolen do pražského zastupitelství, a to za KSČ. Kisch se dlouho u nás nevydával, ale přece jen tu pokusy byly. Europoslanec Daniel Strož připravil spolu s Emilem Hruškou v roce 2007 skvostné vydání Kischovy reportáže Karel Marx v Karlových Varech. A jak uvedlo Právo, nakladatel Joachim Dvořák vydal (zřejmě 2008) knihu Kischových literárních reportáží nazvanou Hřbitov bohatých psů. O Kischovi se hovořilo na konferenci, kterou ke zmíněnému výročí uspořádal 2. října 2008 Památník Lidice a Klub autorů literatury faktu. Promluvil na ní i čestný člen SJF z Berlína Klaus Haupt, k jeho zasvěcenému sdělení se vrátíme v příštím čísle.

JMÉNEM KURÝRA DĚKUJEME!

       Na tiskový fond našeho občasníků přispěli: Žofie Hrubá, Zlín (200 Kč), Jaromír Jašek, Netřebice u Nymburka (500 Kč) , František Bureš, Zlín (200 Kč), Jarmila Černá z pražské organizace Česko-ruské společnosti – 500 Kč, Anatolij Šitov z Moskvy – 500 Kč, Elena Suchovská z Bratislavy – 350 Kč, Jarmila Nekvasilová – 200 Kč, Stanislav Vojtěch z Olomouce – 200 Kč, H. + Vl. Duškovi z Horních Počápel – 200 Kč, Ladislav Valášek z Karlových Varů – 200 Kč, Jan Jelínek z Prahy – 275 Kč, Miloslav Zerner z Mladé Boleslavi – 500 Kč.

HAŠKÚV NÁVRAT NA LIPNICI

       V Lipnici nad Sázavou, v tomto romantickém místě Vysočiny, napsal (nebo nadiktoval) Jaroslav Hašek většinu stránek svého románu o dobrém vojáku Švejkovi. Loni v létě se sem, do blízkosti hospody U České koruny, velký spisovatel opět vrátil. Tentokrát v nadživotní velikosti a v bronzu, do kterého nechal odlít své dílo národní umělec Josef Malejovský, původně k l00. výročí Haškova narození. Na Olšanském náměstí byl ještě před převratem odhalen základní kámen k pomníku. Jakási předlistopadová komise prý však sochu odmítla a nechala ji odložit do hangáru na letišti Ranná u Loun. Socha se nelíbila ani polistopadovému režimu na pražské radnici za panování primátora Jaroslava Kořána. Z hangáru v Ranné ji po letech „osvobodil“ Richard Hašek, spisovatelův vnuk, někdejší vysoký důstojník ČSLA, nyní hospodský v obnovené lipnické hospodě U České koruny.                            

Tam kdysi počátkem 20. let velký český spisovatel bydlel a psal. Díky dohodě mezi Magistrátem Prahy a Obecním úřadem v Lipnici nad Sázavou se 26. července Jaroslav Hašek do lipnické náruče slavnostně vrátil.

POTURČENEC HORŠÍ TURKA?

       Deník Šíp uveřejnil 1. 11. článek s názvem Senát chce zrušit komunisty, v němž se autor (ohm) "otřel" i o Julia Fučíka, když napsal, že (komunisté) se "na stránkách svého levicového deníku stále vracejí k odkazům Julia Fučíka". Autor se znalostí věci popisuje, co všechno se nachází na stěnách budovy ÚV KSČM. To jinak není žádné tajemství, jenom se podivujeme, co všechno této parlamentní straně podle autora přitíží. I busta V. I. Lenina. Podařilo se nám zjisti, že autorem, článku je redaktorka Olga Böhmová, která z důvodů nám neznámých odešla z Haló novin a přesedlala do Šípu. Viz titulek.

Z DOPISŮ

       ***
       Díky za zaslané výtisky Kurýra, které si vždy s chutí přečtu. Fučík byl vždy mým vzorem, ze svazáckých časů mám normální i čestný odznak Julia Fučíka.
       ***
       Člen SJF Pavel Severa kvituje zavedení kapesních kalendáříků na rok 2009 se známkou s  portrétem Julia Fučíka. Uvádí, že kalendář vyvolal živý zájem i mezi filatelisty. Připomínáme, že jde o jeho návrh použít reprodukci poštovní známky s Fučíkovým portrétem. Kdo přijde s něčím podobným?
       ***
       Na ČT2 byl 31. 7. vysílán film Lidé, mám vás rád o Juliu Fučíkovi. Předpokládám, že víte, o co šlo. Já jsem na to reagoval protestem proti té paní, která tvrdila, že Fučík je vinen smrtí jejího manžela, aby to dokázala, doložila nějakými důkazy. Jde o křivé obvinění a nepravdu. Jsem přesvědčen, že není správné nechávat takové výroky bez protestu.

 

       ***
       Busty, sochy, pamětní desky či jiná umělecká díla zobrazující českého vlastence Julia Fučíka zmizela z našeho města "zásluhou" bývalých našich primátorů i starostů MěČ ve snaze co nejlépe splnit úkoly obsažené v závěti A. Hitlera týkající se stati o likvidaci českého národa.
       ***
       Někdy v roce 1990 byla po funkcionářích MNV požadována změna názvů některých ulic a po několika jednáních byly změněny: Gottwaldova na Horní, Říjnové revoluce na Hanušovickou a Rudé armády na Kladskou. Některým popřevratovým horlivcům dále také vadily názvy Kosmonautů, Fučíkova, Pionýrská, sídliště 1. máje a sídliště Budovatelů, ale občané tyto změny nechtěli. V té době jsem byl místostarosta a dobře si pamatuji, jak zdůvodňoval pan Chytil, učitel zdejší ZŠ, jak těžká jednání měl s občany ul. Fučíkové. Krátce potom rezignoval na svou funkci a odstěhoval se. K žádným dalším změnám od té doby nedošlo.
       ***
       Jako učitel jsem do roku 1985 působil v třeboni, kde tehdy jedno náměstí neslo jméno Julia Fučíka a v průčelí ústřední budovy (Beseda) byla busta Julia Fučíka. Náměstí již jeho jméno nenes, kam zmizal busta nevím. Při OV vydáváme časopis Naděje, kde jsem v minulých letech vícekrát o Fučíkovi psal a ještě chci napsat.

       ***
       Paní Ž. H. z Gottwaldova nám poslala snímek s místem kde kdysi stávala busta Julia Fučíka. Dodala, že pomník zmizel po "sametové revoluci". Dále píše:"Když měl Fučík výročí narození, tak jsem na tomto místě udělala tablo s jeho fotografií, uvedla datum narození i popravy a koupila za sto korun kytici a vázu. Ale vydrželo to jen jednu noc a darebáci to odstranili i s kyticí." Pisatelka se současně přihlásila za člena našeho sdružení, což rádi kvitujeme.
       ***
       Píši vám z Hodonína, kde, pokud se nepletu, ulice Julia Fučíka není. Naše ulice byla Leninova, bohužel dnes Brandlova. Ale píši si s rodinou ze Slovenska, ze Sučan. Tam stále nese jedna ulice Fučíkovo jméno. mám staré i nové vydání Reportáže.
       ***
       S potěšením oznamuji, že u nás máme ulici, která má jméno národního hrdiny Julia Fučíka a jsem na to hrdý.
       ***

 

EDUARD KOHOUT:

LIDÉ, MĚJTE SE RÁDI!