Občasník společnosti julia fučíka

DRUHÝ ŽIVOT REPORTÁŽE

Josef Bílek, Jindřichův Hradec
       Rok, který přijde, není jen zakulaceným výročím našeho osvobození, ale i výročím začátku „druhého života“ Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce. Konec jejího „prvního života“ byl ještě za života autora, Julia Fučíka, v okamžiku, kdy dopsal poslední písmenka závěrečné části. A pak se již začal odvíjet její „druhý život“, nesmírně dramatický, skoro jako ten první, včetně snah umlčet a osočit jejího autora.
       Zásluhu na tom, že Reportáž žila, mají její lidé, kteří se s úspěchem snažili o její uchování. Jejich dlouhá řada začíná již hrdiny, které popisoval sám autor, mezi něž patří zajisté i dozorci Adolf Kolínský a Jaroslav Hora a další.
       Impuls k uchování Reportáže dodala pak Gusta Fučíková, která se sama po návratu z koncentráku snažila dát dohromady poslední Juliovo svědectví. Také o tom nalezneme výstižná svědectví v jejích vzpomínkových knihách, zejména ve Vzpomínkách na Julia Fučíka (Státní nakladatelství politické literatury, Praha l961) . A tato svědectví přebírali další autoři statí a knih o Fučíkovi, jejichž řada je doslova nepřehledná.
       Za připomínku stojí i sovětský autor Vasilij Filippov, autor dokumentárně hodnotné knihy Julius Fučík (Horizont, Praha l987). Do závěru knihy se však dostala sice drobná, ale nepříjemná chyba (s. 283) o tom, že se Kolínskému podařilo navázat kontakt s Jiřinou Zavadskou (dojížděla do pankrácké věznice navštěvovat svého vězněného strýce Jaroslava Maršála).
       O této ženě se dočítáme také v knize Viktora Andrijanova a Zdeňka Hrabici – Lidé z Reportáže (Mladá fronta, Praha l981). Správně mělo být uvedeno jméno Jiřina Závodská.
       A tu nastupují i regionální historikové, například v okrese Pelhřimov, na jehož území leží město Humpolec. Tam právě byla Reportáž – ne celá - ukrývána (v rodině Závodských v Dvorské ulici 23 – pozn. red.). To se uvádí v řadě článků k Reportáži. Nyní mám při ruce doslov Zdeňka Blajera k vydání z r. l971. A protože podle vývoje státní správy tehdy Humpolec byl součástí Jihočeského kraje, byla místu i uložení Reportáže věnována pozornost také jihočeskými památkáři. Na domě Závodských v Humpolci, kde byly v letech l943-l945 ukládány motáky s textem Reportáže (bylo to v zavařovacích lahvích na zahradě uvedeného stavení), byla v roce l971 odhalena pamětní deska z leštěného šedorůžového mramoru s tímto nápisem: „V letech l943-45 byly zde ukryty motáky s textem Reportáže psané na oprátce národního hrdiny Julia Fučíka“. Autorem byl Milan Knobloch, jinak na Humpolecku známý sochař.

 

Jsme-li již u okresu Pelhřimov, pak za zmínku stojí i pojmenování náměstí Julia Fučíka v Pelhřimově a Fučíkova socha od akad. sochaře J. Kříže (bronzová plastika v nadživotní velikosti na nízkém žulovém podkladu), odhalená v roce l960.
       Netřeba připomínat, že rok l989 s pietou Julia Fučíka i na Pelhřimovsku pořádně zamíchal, vedlo to dále i k tomu, že Fučík již není připomínán ani v regionální vlastivědné literatuře, právě tak jako zmizelo i pojmenování ozdravovny v Lázních sv. Kateřiny u Počátek, kde bývalá lázeňská budova byla pojmenována po Fučíkovi. Objekty ozdravovny však i nyní slouží pro ozdraveneckou péči.
Dodatek redakce:
       Vzhledem k málo známé historii rodiny Závodských z Humpolce, patřící také mezi nesporné hrdiny Fučíkova slavného rukopisu, citujeme z Reportáže vydané v nakladatelství Torst (s. 310) v r. l995 z iniciativy vědecké skupiny Františka Janáčka: „Už na jaře l943 hledal Kolínský pro Fučíkovy i jiné motáky nějaký stálejší úkryt. Setkával se však se strachem i odmítáním, anebo se mu lístky záhy vrátily. Na Pankráci byl tehdy vězněn také Jaroslav Maršál (před válkou podplukovník, po válce plukovník), až do roku l941 člen ústřední vojenské odbojové organizace Obrana národa. Adolf Kolínský (…) posléze požádal Maršálovu neteř Jiřinu Závodskou (po provdání Bohuslavovou), které předával mimo jiné vzkazy od strýce, aby rovněž převzala a uchránila lístky Fučíkovy. Podle Kolínského výpovědi prý jeho prosbu splnila bez váhání, jednala statečně, a při tom obezřele. Časem odvezla většinu motáků Fučíka (…) a zřejmě i jiných autorů k rodičům do Humpolce. Ti je uchovali do skleněné zavařovací láhve, kterou posléze zakopali na dvorku do země.“ (s. 3O9-310).
       Pamětní deska se na domku Závodských žel nezachovala – nový majitel nemovitosti ji po převratu odstranil. Údajně se nachází v humpoleckém muzeu.
A dodatek autora:
       Do souboru statí s podtitulem Co se skrývá pod povrchem historických událostí (Reader´s Digest Výběr, 2007, s. 492) byl zařazen příspěvek Petra Šámala. Nazval jej Reportáž psaná na oprátce – jak to vlastně bylo? a převyprávěl tu ve vší stručnosti všechny možné výhrady k Reportáži, aniž by se snažil dopátrat se toho, co uvedl v názvu, čili „jak to tedy vlastně bylo?“
       Stať opakuje známé pravicové výtky i směrem ke Klementu Gottwaldovi (a „karlínským klukům“ ) z roku l929, k Fučíkovu vztahu k SSSR, s jízlivostí i s lehkou ironií se dostává třeba k Fučíkovu odznaku a tady odkazuje na známý Škvoreckého pamflet Tankový prapor.

 

Odkazuje i na Františka Janáčka, známého interpretátora Reportáže, který v závěru jejího kritického vydání řešil poměr mezi fikcí a realitou Fučíkova rukopisu tím, že napsal „mnohé bylo jinak, ale nikoli všechno naopak“ (Reader´s Digest Výběr, s. 497, Torst s. 329).
       Samozřejmě, že se Petr Šámal „obouvá“ do politické objednávky komunistických funkcionářů, kteří rozhodli po válce o vypuštění kritické pasáže Reportáže, aniž znali Fučíkův protokol či výpovědi Josefa Böhma. Píše: „Nemohli tedy vědět, co vlastně vyšetřovatelům řekl a zda neprozradil své spolupracovníky. To jim bylo však jedno – oni měli s textem jiné plány,“ píše. (Kdyby si Šámal dal s Reportáží i s jejím prvním úplným, kritickým a komentovaném vydání větší práci, věděl by, tak jako to víme i my, že Fučík na výsleších své spolupracovníky neprozradil, nikoho nezradil, naopak mnohé zachránil. Red.)

PODLE TRADICE: KYTICE K RODNÉMU DOMU

       Před 66 lety – 8. září 1943 – popravili časně ráno v berlínské věznici Plötzensee hitlerovští kati komunistického novináře a spisovatele Julia Fučíka.
       Položením kytice na podstavec na Fučíkově rodném domě v Duškově ulici číslo 20 na pražském Smíchově, kde byla umístěna jeho busta, v listopadu l989 odstraněná primitivy, uctili zástupci Společnosti Julia Fučíka jeho památku. Tradičně, již téměř dvacet let od státního převratu v naší zemi, sem v měsíci září přicházejí projevit úctu autorovi legendární Reportáže, psané na oprátce. Nyní usilují v součinnosti s Klubem zastupitelů KSČM v Zastupitelstvu hl. m. Prahy také o navrácení Fučíkovy sochy, která stávala před hlavní branou na Výstavišti v Holešovicích, na veřejné prostranství v Praze. (jel – Haló noviny, 9. září)

ČTENÁŘ CHVÁLÍ JINDŘICHA VICHRU

       „S radostí jsem obdržel sbírku básní Jindřicha Vichry,“ napal nám PhDr. Jaroslav Hojdar ze Sezimova Ústí. Hlásí se k mladému básníkovi, s jehož osudem se seznámil již v poválečných letech. Byli krajané. Píše: „Jindra je rodákem z Dráchova u Soběslavi, s chlapci z Dráchova jsem chodil do obecné i měšťanské školy v Soběslavi. Jindra již před válkou a v době války psal básně. V obci a okolí, také v táborské škole, kterou navštěvoval a na které maturoval, byl známý jako básník…

 

       V poválečných letech jsem věnoval Vichrovi pozornost, navštívil jsem Dráchov a setkal se s jeho bratrem Ladislavem. O tom, co jsem se dozvěděl, jsem v sedmdesátých letech napsal,“ uvádí dr. Hojdar. Dodává, že svůj rukopis s desítkami statí z období okupace nazval slovy, které Vichra uvedl v posledním dopise z Pankráce: Tu cestu šel bych znova. „Mám k Vichrovi obdivný vztah a je mi, a doufám i mnoha jiným, příkladem nezměrného hrdinství a touhy nejen po národní, ale i sociální svobodě obyčejných lidí,“ zdůrazňuje dr. Hojdar závěrem.
       V minulém čísle Kurýru jsme informovali, že Vichrova sbírka byla připravena a vydána Společností Julia Fučíka a Výborem národní kultury a vydána nakladatelstvím Orego. Pro zájemce ji máme stále k dispozici na naší pražské adrese nebo na adrese Výboru národní kultury.

CENA E. E. KISCHE FRANTIŠKU EMMERTOVI

       Hlavní cena Egona Ervína Kische byla v září na setkání autorů literatury faktu v Letohradu udělena českému historikovi Františku Emmertovi za dílo Osudové osmičky v našich dějinách.

CITUJEME (MOŽNÁ PRO ZASMÁNÍ):

PODLE JEŽKA TAJNÉ SLUŽBY MOHLY ZASTAVIT KOMUNISMUS

Pod tímto titulkem uveřejnilo Rudé právo 6. února l995:
       „PRAHA (akš) – Kdyby tajné služby carského Ruska nebo Německa po první světové válce řádně fungovaly, nedošlo by k nástupu komunismu ani fašismu. Vyplynulo to ze slov předsedy rozpočtového výboru Parlamentu Tomáše Ježka v nedělním pořadu TV Nova 7 čili Sedm dní. „Tajné služby samozřejmě potřebujeme. Podívejte se zpátky na celé 20. století. Všechna ta hnutí, která tak drtivě poničila životy našich předků, začínala v chýši na břehu Finského zálivu, někde v hospodě v Mnichově, v restauraci U kaštanu. Kdyby ty služby řádně fungovaly, tak se ty věci daly chytit od začátku,“ prohlásil Ježek.
       Ježkův citát si připomínáme k 92. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, které „tajné služby carského Ruska“ nedokázaly k lítosti budovatele kapitalismu v Čechách Tomáše Ježka zabránit…“

MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ ODPOVÍDÁ

       Předseda SJF Jan Jelínek poslal na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR protest proti vydání publikace Přehled české literatury 20. století nakladatelstvím O.K. – Soft obsahující nehorázné poťouchlosti o Juliu Fučíkovi. Náměstek ministryně RNDr. Jindřich Kitzberger mu 14. září odpověděl, že této publikaci „schvalovací doložku pro učebnice a učební texty pro základní a střední vzdělávání“ ministerstvo neudělilo. Náměstek ovšem připustil, že podle školského zákona mohou školy kromě učebnic, které doložku dostaly, používat při výuce i další učebnice a učební texty. O tom rozhoduje ředitel školy.

NA POČEST PŘÍTELE DUONG TAT TU

       Paní Mgr. Duong Thi Chau Lan, žijící v Praze, přečetla 15. května 2009 na Výstavišti dopis svého otce Duong Tat Tu z Hanoje, bohemisty a překladatele (mj. i Reportáže), čestného člena Společnosti Julia Fučíka, který byl rozhodnutím Obce spisovatelů ČR a Nadace Českého literárního fondu vyznamenán cenou PREMIA BOHEMICA 2009.
       V česko-vietnamském zpravodaji jsme se z pera Marcela Wintera, předsedy Česko-vietnamské společnosti, dočetli některé další podrobnosti o jeho práci:
       „Pan Duong Tat Tu se narodil l6. října l935 v Thanh Hoa, ve vesnici Xa Loan v okrese Nga Son. V l9 letech nastoupil jako dobrovolník v okolí Dien Bien Phu. Dodnes vzpomíná, že v té době měl svoji první uniformu ušitou z lehkého textilu jako dar tehdejší čs. vlády. Do Prahy se Duong Tat Tu dostává prvně v srpnu l955 v první skupině devatenácti studentů, které vyslala vietnamská vláda ke studiu do Československa. Rok se učil česky v Mariánských Lázních a pak začal jako první občan Vietnamu studovat českou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
       Jeho studijní pobyt trval šest let a po celou dobu studia neměl žádné spojení s domovem, ani telefonické. V roce 1961 v rámci absolutoria vypracoval diplomovou práci o Jiřím Wolkerovi, čímž začala jeho orientace na naši poezii. V roce l961 spolu s básníkem Janem Nohou přeložil více než sto básní ze sbírky Deník z vězení od Ho Či Mina a některé tyto překlady a další básně od vietnamských básníků publikoval v Tvorbě, Literárních novinách a v Rudém právu.
                           

 

Koncem roku l961 se vrátil do své vlasti a až do roku l973 pracoval jako vědecký pracovník v Literárním ústavu v Hanoji. Ve velmi těžké době vietnamsko-americké války jezdil po vesnicích a sbíral doklady o vietnamském folkloru. Přesto trpělivě pokračoval v práci s českou literaturou. Působil jako redaktor ve vietnamském Literárním časopise a byl zaměstnán v Knihovně společenských věd. Od roku l973 do března l988 byl zaměstnán v různých našich zastoupeních v Hanoji, například na velvyslanectví, v Čs. rozhlase i v ČTK. Po roce l989 odešel do předčasného důchodu, aby se plně mohl věnovat české literatuře. Po roce l992 působil střídavě v Hanoji a v Praze jako soudní tlumočník a překladatel.        Největší překladatel české literatury a poezie ve Vietnamu pan Duong Tat Tu je svou celoživotní prací drahokamem naší země ve vzdáleném a přitom našim srdcím blízkém Vietnamu. Jsem rád, že získal Cenu Premia Bohemica, první ocenění naší vlasti v jeho obětavém životě, který věnuje překladům a rozšiřování naší literatury i poezie ve Vietnamu. Je to skutečně první oficiální ocenění jeho tvůrčí překladatelské činnosti ve Vietnamu ze země, která se mu stala druhým domovem a jejíž literaturu a poezii téměř půl století s nesmírnou láskou, obětavostí a pokorou překládá a rozšiřuje ve Vietnamu.“

TACHOV: KURÝR SE „MODERNIZUJE“

       Naši sympatizanti v Tachově, jak jsme se dozvěděli, si pochvalují, že dostali minulé číslo Kurýra elektronicky a že v této podobě šlo jako mail na další adresy v okrese. Pokud bude podobný zájem i jinde, může redakce totéž opakovat i jiným adresátům. (red.)

JMÉNEM KURÝRA DĚKUJEME

       Všem sympatizantům, kteří přispěli na tiskový fond Kurýra.

SMUTNÁ ZPRÁVA Z TOKIA

       Zprávu o smrti japonského bohemisty a čestného člena Společnosti Julia Fučíka pana Kei Kurisu z Tokia nám 20. května poslal pan Vlastimil Kočvara z Opavy, esperantista, který byl několik let naším prostředníkem s japonským přítelem. Ke zprávě připojil i nekrolog. Uveřejňujeme jej v plném znění:
                                    

       „Z Tokia jsme dostali smutnou zprávu, že l8. dubna ukončil ve svých nedožitých 99 letech svou životní pouť významný bohemista a velký přítel Československa, esperantista Kurisu Kei. Narodil se l8. července l9l0 a od mládí se angažoval v japonském komunistickém hnutí, což mu vyneslo několikaleté žalářování.
       Právě v této době (l930) se přiklonil k mezinárodnímu jazyku esperanto, který považoval za účinný nástroj mezinárodního dorozumění při prosazování proletářského internacionalismu. Vzhledem ke svým literárním zájmům už před válkou spolupracoval při vydávání esperantských kulturních časopisů v Japonsku Maršu a Majo. Nejplodnější období však přišlo až po válce, kdy navázal velmi čilé kontakty s esperantisty čínskými, ale zejména s československými.
       Začalo to knihou Němá barikáda, jejíž esperantský překlad mu zaslal slovenský novinář I. Zálupský. Kei Kurisu jej přeložil do japonštiny. Čeština zaujala překladatele natolik, že ji začal studovat a postupně se stal snad nejplodnějším překladatelem českých děl v Japonsku. Vyšla jich celá řada: Babička, Dobrý voják Švejk, několik titulů K. Čapka, K. Havlíček Borovský, české pohádky a mnohé další. Většinou tyto tituly překládal přímo z originálů, ovšem za velmi úzké spolupráce s českými esperantisty, s nimiž konzultoval nejen jazykové obraty, ale zejména v knihách uváděné reálie, protože mnohé z toho mu nebylo jasné, i když v letech l959 až l961 působil na Karlově univerzitě v Praze jako japanolog a seznamoval se se životem u nás. Posléze se od organizovaného komunismu odklonil, myšlením však trvale zůstal na levici politického spektra.
       Mnoho jeho překladů bylo v Japonsku vydáno ve více vydáních, především se to týká jeho překladu Fučíkovy Reportáže. Ta se stala jeho životním tématem. Brzo po zahájení práce na překladu komparací několika vydání zpozoroval rozdíly v jejich textech, kterým se začal podrobně věnovat a je snad prvním literárním historikem, který na ně upozornil. Vývoj a úpravy textu Reportáže se staly také jeho odbornou prací, jíž si získal v oboru literatury vysokoškolskou kvalifikaci. Shromáždil celou sbírku různých vydání a v různých jazycích – sám jsem mu jich zaslal několik – a byl nadšen posledním velkým vydáním, které obsahuje i reprodukce Fučíkových originálních zápisů z vězení.

 

Byl to můj poslední dárek, který mohl ještě podrobně studovat, protože poslední rok již urputně bojoval s vážnou chorobou – i přesto korespondenci nepřerušil a do poslední chvíle byl aktivní. To se věnoval Haškovi a překládal jeho Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, což bylo jistě nesmírně náročné vzhledem k obsahu knihy úzce spojené s dobou svého vzniku.
       K Fučíkovi – a nejen k němu – se stále vracel a napsal také několik studií k některým postavám z Reportáže, část jeho výsledků byla publikována.
Nutno dodat, že přeložil i několik originálních esperantských děl do japonštiny a ve svých 85 letech debutoval jako úspěšný esperantský esejista.
       U nás měl velkou řadu přátel a spolupracovníků a bylo pro mě ctí, že jsem po mnoho let patřil mezi ně. Za období našich kontaktů – a byla to i osobní setkání – nejen že jsem mu objasnil mnoho jeho zajímavých dotazů, ale často jsem mu zasílal české knihy, které potřeboval ke své práci, a také předplácel několik českých novin a časopisů. Pro naši kulturu učinil v Japonsku nepředstavitelné množství práce, přesto mi není známo, že by představitelé našeho státu tuto jeho činnost vhodným způsobem ocenili, i když jsem sám takovéto návrhy podal. A to se týká, bohužel, jak našich představitelů předlistopadových i polistopadových. Nyní už je jakékoliv uznání zbytečné, ale v srdcích desítek, snad stovek Čechů a Slováků zůstane na něj trvalá vzpomínka jako na dobrého a nesmírně skromného člověka.

PŘELOŽIL I ŠVEJKA

       O smrti Kei Kurisu nás informoval také esperantista Jiří Patera (U Ryšánky 21, 147 000 Praha 4). Poslal nám i červnové číslo esperantského časopisu Bulteno, v kterém je jedna ze statí věnována právě japonskému bohemistovi. Obsahuje i dopis Kei Kurisu zaslaného v roce l998 pražskému esperantistovi Jaroslavu Maříkovi.
       Japonský bohemista v něm napsal mj. : „Můj zrevidovaný a doplněný, skoro úplně nový japonský překlad Reportáže, opatřený detailními poznámkami, vyšel v roce l977 v prestižním nakladatelství Iwanami v Tokiu. Obsahoval také portrét autora, úryvek stati O povaze české literatury, kterou napsal rovněž na Pankráci, všechny jeho dopisy z vězení a chronologii života Julia Fučíka. (…)

       Nedlouho před smrtí Kei Kurisu vyšlo v Tokiu 5. vydání jeho překladu Reportáže, stejně jako 4. vydání překladu Války s Mloky K. Čapka. Kei Kurisu v dopise informuje, že v roce l974 vydal v Iwanami ve čtyřech svazcích Švejka s ilustracemi Josefa Lady. Román byl mezitím rozebrán a měl být „snad brzy znovu vydán“. Japonský přítel se pochlubil, že také překládal Matku Karla Čapka a že už dříve přeložil R. U. R. a Bílou nemoc. Studoval také dvousvazkové dílo Žaluji vydané Orbisem v roce l946 obsahující motáky odsouzenců z Pankráce. Ostatně českému protifašistickému odboji se japonský bohemista věnoval doslova vrchovatou měrou.

NÁŠ ŽALOV

       Těžkou ztrátu utrpěl Výbor národní kultury. V Praze zemřel 11. září ve věku 83 let Jindřich Janda, dlouholetý ředitel Hudebního divadla v Praze-Karlíně, jeho sólista a režisér, místopředseda Výboru národní kultury a velký stoupenec slovanské vzájemnosti. Autor knihy Hudba-divadlo-život. O necelý měsíc později zemřel 2. října ve věku 78 let Milan Friedl, předseda Výboru národní kultury, který dlouhodobě působil ve vedení Lyry pragensis a pražského Divadla hudby.

Z REDAKČNÍ POŠTY

       Máte Fučíkovu ulici? Na tuto naši výzvu se, jak jsme už uvedli v minulých dvou číslech Kurýra, ozvalo několik desítek spoluobčanů. K některým jejich dopisům se vracíme s vděčností i dnes:

Máme i Švermovu ulici

       Také v našem městě existuje ulice Julia Fučíka, která se nachází v městské části velkého sídliště. V této čtvrti bydlí převážně lidé, kteří pracovali v Králodvorských železárnách. V železárnách pracovalo až 5600 zaměstnanců, dnes asi 450. Ve městě se podařilo zachovat i jiné názvy ulic, jako Sokolovská, Jaselská, Švermova, Josefa Hory, Arnoldova, Josefa Košťálka, Jiřího Wolkera, kpt. Jaroše, třída Míru atd.

Pamětní desku „demokraté“ odstranili

       V našem městě se nalézá ulice Julia Fučíka a závodní klub Julia Fučík – to je klub bývalých pracovníků severočeského uhelného dolu Maxim Gorkij. Také tu bývala na Teplické ulici v jednom domě, kde Julius Fučík určitou dobu pobýval, pamětní deska. Tu ovšem naši „demokraté“ odstranili.

 

Obelisk nepoškozený

       Z jiného severočeského města píše JUDr. Jiří Kajzr, že se u nich nachází žulový obelisk s černou skleněnou deskou, na které je rytecky vypodobněn Julius Fučík a nápis Lidé, bděte! Obelisk je čistý, nepoškozený, a rovněž i deska s nápisem není nijak poškozená. Pomníček byl odhalen v padesátých letech. Okolí pomníku je udržováno.

Vyslechli jsme mnoho urážlivých slov

       Paní Anna Holmanová z Tachova nám napsala, že i v jejím městě je „ulice, nesoucí jméno statečného člověka Julia Fučíka“. I když od roku l989, jak poznamenala, „jsme od tzv. českých vlastenců museli vyslechnout mnoho urážlivých slov“.

Bydlel zde i Bohuslav Novotný

       Eva Eimová z Prahy l0 nám sdělila, že v Bulharské ulici 3 v Praze l0 je umístěna plastika hlavy Julia Fučíka s nápisem, že „zde se ukrýval a ilegálně pracoval v letech l949-l941 Julius Fučík“. Fakt potvrdila i Jarmila Nekvasilová z Prahy l0, která dodala, že v tomto domě za první republiky (a snad i v době okupace) bydlel někdejší vedoucí redaktor Rudého práva Bohuslav Novotný.

Museli o název bojovat

       Ulice Julia Fučíka v Mostě je krátká a přesto o ní museli lidé, co na ní žijí, bojovat, jak mi kdysi sdělil jeden z nich, bývalý svazák Václav Pecold. Ulička je nedaleko 8. ZŠ. Vychází u ulice Vítězslava Nezvala. Podstavec  busty J. Fučíka se nachází v zadním traktu školy. Jde se k ní z ulice Budovatelů kolem sportovní haly a sportoviště Baníku Most. U busty se každoročně koná vzpomínka s květinami.

SEZNAM Z PLÖTZENSEE

       Dušan Rovenský z Prahy byl v nacistické věznici v Berlíně-Plötzensse, o čemž nám také napsal. Podařilo se mu v tamějším  archivu pořídit seznam vězňů popravených kolem 8. září 1943. Pod číslem 104 je na něm Fučík, pod číslem 105 Jaroslav Klecan (Mirek). Jak pisatel uvádí, o popravách se rozhodovalo na říšském ministerstvu (zřejmě vnitra či „spravedlnosti“) a jména se telefonicky sdělovala do věznice.

PŘIPOMEŇME SI V ROCE 2010

       Karel Malec, účastník českého protifašistického odboje, jeden z hrdinů Reportáže, psané na oprátce, strojník z Nové Huti, se narodil 26. ledna l900. V roce l943 odsouzen k trestu smrti a 7. června l943 popraven.
                           

       Jaroslav Hora zemřel v Děčíně 28. března 1995. Strážník na Pankráci, který vynesl za brány věznice většinu rukopisných lístků Reportáže, psané na oprátce. (Narozen 31. 7. 1913).
       Adolf Kolínský se narodil 30. června l905 ve Frankštátu-Novém Malíně na Šumpersku hlavní hrdina Reportáže Adolf Kolínský, dozorce v pankrácké věznici, dokonce v uniformě SS, Fučíkův „náš člověk“, který nabídl Fučíkovi papír i tužku a vynesl nejenom první lístky Reportáže na svobodu, ale i mnoho jiných motáků, mj. i dopisy předsedy protektorátní vlády a generála Aloise Eliáše. Zemřel 8. 8. 1973 v Kutné Hoře, kde je uložena i jeho urna.
       Kei Kurisu, japonský bohemista a překladatel Reportáže a dlouhé řady děl českých autorů, čestný člen Společnosti Julia Fučíka, se narodil l8. července l910, tedy před sto lety. Jak informujeme na jiném místě, zemřel ve věku 99 let letos v Tokiu.
       Božena Holečková-Dolejší zemřela 19. listopadu l995 v Praze. Spoluzakladatelka Společnostri Julia Fučíka, novinářka, vrstevnice Julia Fučíka.
       Doc. PhDr. František Janáček zemřel v Praze 13. prosince 1995. Historik, který se skupinou českých vědeckých pracovníků sestavil a vydal v nakladatelství Torst v roce l995 první úplné, kritické a komentované vydání Reportáže, psané na oprátce.

KURÝR (NEKULATĚ) JUBILUJÍCÍ

       Uvědomujete si, milí čtenáři, že Kurýru bude už patnáct let? Jeho první číslo bylo vydáno 8. září 1995. Psalo se v něm na první straně, že „v dnešních sdělovacích prostředcích – až na velmi vzácné výjimky, jimž budiž čest – nemáme na růžích ustláno… Proto přišla na svět myšlenka poslat všem vám čas od času „samizdatový“ občasník alespoň s těmi nejzákladnějšími informacemi, jež nás mohou vzájemně zajímat.“ Občasník byl nazván Kurýrem, na počest Českého kurýra, což byl název jednoho časopisu z dob protifašistického odboje. Její redakce a její jednatel Jan Hrobař přislíbili tehdy, že občasník bude vydávat sice nepravidelně, ale dvakrát ročně, což dosud dodrželi. V prvním čísle byla - žel - smutná zpráva o úmrtí Jaroslava Hory, jednoho z velkých hrdinů Reportáže, který zemřel 28. března l995 ve věku nedožitých 82 let.                            

 

Byl jedním z prvních, kteří v roce l990 vystoupili v tisku na obranu cti Julia Fučíka. V motácích č. l45 a l46 mu Fučík postavil trvalý pomníček:
       „A je to člověk vnitřně krásný, vzácně čistý, citlivý, plachý a přece mužný. Odváží se všeho, čeho je tu třeba,. Jsou třeba věci malé i věci velké. Udělá věci malé i věci velké. Pracuje bez gesta, tiše, s rozvahou, ale beze strachu. Je mu to všechno samozřejmé. Kategorický imperativ v něm. Takhle to musí být – tak jaképak řeči.
       A to je vlastně - všecko. To je vlastně celý příběh jedné postavy, která si už dnes může přičíst k dobru několik zachráněných životů. Ti lidé žijí a pracují venku, protože jeden muž na Pankráci plnil svou lidskou povinnost.“
       Číslo ohlásilo také vydání prvního úplného, kritického a komentovaného vydání Reportáže, psané na oprátce“, připravené vědeckou skupinou dr. Františka Janáčka pro nakladatelství Torst. V čísle se také psalo o 37. vydání Reportáže v nakladatelství Orego, jež bohužel bylo poznamenáno řadou tiskových chyb, ale jeho předností však bylo, že poprvé zveřejnilo a přehledně vyznačilo, co v něm dříve chybělo.
       S odvoláním na japonského překladatele Kei Kurisu jsme citovali: Fučíkova Reportáž je nesmrtelná stejně jako Deník Anny Frankové. A poukazovali jsme také na slova Miroslava Martínka, redaktora Rudého práva: „Nepředpojaté přečtení závěru Reportáže posunuje Fučíkovo „mluvení“ do zcela jiných etických souvislostí: bylo to obrovské morální vítězství Julia Fučíka. Neboť svou smělou „vysokou hrou“ vyrval ze spárů gestapa – sám s hlavou v oprátce – řadu významných osobností české kultury.“

„VAŠE STÍŽNOST JE ČÁSTEČNĚ OPRÁVNĚNÁ“

       Napsal to PaedDr. Jiří Baumruk, předseda Rady České televize 8. prosince 2008 jako odpověď na stížnost SJF týkající se opakovaného vysílání dokumentárního filmu Heleny Třeštíkové Lidé, mám vás rád. Citujeme plný text dopisu:
       „Vážený pane předsedo, Rada České televize obdržela Váš dopis, ve kterém protestujete proti promítání dokumentu H. Třeštíkové Lidé, mám vás rád s tím, že jeho obsah neodpovídá posledním zjištěním historiků o některých událostech Fučíkova života.                            

Rada se seznámila se stanoviskem generálního ředitele ČT J. Janečka i programové ředitelky K. Fričové a konstatuje, že Vaše stížnost je částečně oprávněná.
       Režisérka H. Třeštíková, která zmíněný dokument natočila v roce l998, se snažila vystihnout objektivnější pohled na Fučíkův příběh, než některé jednostranné pořady dřívějších let, a proto ještě před promítáním dokumentu v r. l998 byla uspořádána pracovní projekce a diskuse se všemi zúčastněnými včetně ředitelky Muzea dělnického hnutí. Většina přítomných se tehdy shodla na kladném stanovisku k vyznění dokumentu.
       Vedení ČT se domnívá, že oproti dříve natočeným filmům se režisérce Třeštíkové podařilo Fučíkův příběh zlidštit a objasnit jej z více stran. Je ovšem pravdou, že od té doby bádání historiků na toto téma opět pokročilo a že se objevily nové objektivní skutečnosti, které ve svém dopise uvádíte. Protože do natočeného a autorizovaného díla nelze zasahovat, bylo by zřejmě správné, kdyby byl divák na tyto skutečnosti upozorněn, například komentátorem a informací – ať už před uvedením díla nebo po jeho promítnutí. S tímto stanoviskem seznámila Rada ČT generálního ředitele ČT a režisérku H. Třeštíkovou.
       Děkujeme Vám za zájem o tvorbu ČT.“

SARANČE A NÁBOŽENSTVÍ

       Črtu s tímto názvem napsal Fučík pro Tvorbu v lednu l931. Napsal ji v Praze poté, co se vrátil ze své první reportážní cesty do SSSR (v l930). Její překlad loni přetiskly ruské noviny „ZA SSSR“, v jejichž záhlaví stojí: „Orgán nepokořených národů Sovětského svazu“. Redakce k črtě připojila delší text, který napsal ruský historik a bohemista prof. Sergej Nikolskij, jenž v něm zasvěceně vylíčil Fučíkův život a dílo. „Julius Fučík. Reportáž, psaná na oprátce,“ stojí v úvodu tohoto textu. „Nekonečně mnoho nám říká jeho jméno. Jediná kniha světové literatury, která byla napsána poté, co nad autorem byl vyřknut ortel smrti.“
       Redakce pak po těchto řádcích připomněla základní data Fučíkova života a došla až do dneška. Vzpomíná, že v roce l991 novinář Jan Jelínek založil Společnost Julia Fučíka, „jejímž cílem je obrana historické pravdy, nejenom Fučíka, ale i dalších českých vlastenců, kteří bojovali za výstavbu socialistické společnosti“.

 

Je připomenut i historik František Janáček a jeho svědectví o hodnotách Reportáže, psané na oprátce.

SAMIZDAT STANISLAVA ŠPRINGELA

       Paní Věra Hanušová, dcera Stanislava Špringela, odbojáře a druha Julia Fučíka, zapůjčila našemu sdružení samizdatovou knihu svého otce nazvanou Hrst vzpomínek na věrné kamarády, na společný boj z doby fašistické poroby. Kniha obsahuje tyto kapitoly: Vzpomínky na soudruha Julia Fučíka, Vzpomínky na soudruha Miloše Krásného, Moje setkání se soudruhem Janem Zikou, Likvidace Fučíkovy knihovny, Proč mně sturmführer Klüver dovedl do Krakovské ulice, Co zavinilo konec „čtyřstovky“, Soudruh Miloš Nedvěd a jeho činnost na „čtyřstovce“, Případ soudruha Václava Rezka, Zpráva pro ministerstvo spravedlnosti ve věci soudruha Kolínského. Škodná, která řádila v podzemním hnutí. Půjčila nám také k prohlédnutí originální moták, který Špringelovi poslal z Pankráce Fučík.
       
       

***

***

       
       
       Toto číslo bylo vydáno k 1. listopadu 2009 v nakladatelství Orego. Společnost Julia Fučíka byla registrována u MV ČR dne l9. 6. l992 pod č. VSC/1-11998/92. IČO č. 70973644. Toto číslo bylo vydáno k 1. listopadu 2009 péčí nakladatelství OREGO.

       ***
       Paní Ž. H. z Gottwaldova nám poslala snímek s místem kde kdysi stávala busta Julia Fučíka. Dodala, že pomník zmizel po "sametové revoluci". Dále píše:"Když měl Fučík výročí narození, tak jsem na tomto místě udělala tablo s jeho fotografií, uvedla datum narození i popravy a koupila za sto korun kytici a vázu. Ale vydrželo to jen jednu noc a darebáci to odstranili i s kyticí." Pisatelka se současně přihlásila za člena našeho sdružení, což rádi kvitujeme.
       ***
       Píši vám z Hodonína, kde, pokud se nepletu, ulice Julia Fučíka není. Naše ulice byla Leninova, bohužel dnes Brandlova. Ale píši si s rodinou ze Slovenska, ze Sučan. Tam stále nese jedna ulice Fučíkovo jméno. mám staré i nové vydání Reportáže.
       ***
       S potěšením oznamuji, že u nás máme ulici, která má jméno národního hrdiny Julia Fučíka a jsem na to hrdý.
       ***

 

EDUARD KOHOUT:

LIDÉ, MĚJTE SE RÁDI!