Občasník společnosti julia fučíka

PŘED 70 LETY VYŠLA STUDIE BOŽENA NĚMCOVÁ BOJUJÍCÍ

       Ve výkladní skříni antikvariátu p. Tichého na pěší zóně v Praze 11 (Jižní Město) se objevila v zimě světlehnědá útlá knížečka známé Fučíkovy studie o Boženě Němcové bojující vydaná v roce l940. Byl to originál s cedulkou, že jde o aukci, tedy kdo dá víc.
       Nabídka byla víc než lákavá, neboť doposud jsem původní vydání této brilantní Fučíkovy práce v ruce nedržel. Samozřejmě jsem neváhal ani minutu. Byl jsem zapsán jako vážný zájemce a za několik dní mi z obchodu pana Tichého poslali mail: „Můžete si knihu vyzvednout.“ Kolik jsem zaplatil nebudu prozrazovat. Ostatně to není důležité. Důležité je to, že tato vzácná převzácná knížečka se stala mým majetkem.
       Výtisk je to zcela zachovalý a smekám klobouk před jeho někdejším majitelem, protože to je právě sedmdesát let, co ho kdosi zřejmě v Praze koupil.
       Knížečka o velikosti 8,5x15 centimetrů ve světlehnědé tvrdé obálce o šedesáti stránkách se závěrečnou tiráží, sdělující, že jde o studii, kterou vytiskly Grafické závody Pour a spol. v Praze a jak je uvedeno vydal ji nakladatel Otto Girgal v únoru 1940.
       V poválečném období bylo toto nevelké Fučíkovo dílko vydáno mnohokrát, naposledy, už 14. vydání, vyšlo v Oregu v roce 1997 z iniciativy Společnosti Julia Fučíka.
       Gusta Fučíková uvádí ve svých pamětech Vzpomínky na Julia Fučíka, že její muž dokončil rukopis této studie v době nelegálního pobytu v domku svých rodičů v Chotiměři 31. ledna 1940. Píše:
       „Ráno 14. února jsme odjeli do Prahy. Julek vezl ssebou rukopis o Boženě Němcové pro případ, že by přece jen našel nakladatele. Ještě jsme se  v Praze ani nerozhlédli a on již neměl stání. Sebral se a jel k svému dávnému a dobrému známému, pokrokovému nakladateli Ottovi Girgalovi na Smíchov, aby se s ním poradil, kdo by Boženu Němcovou vydal. Řekl několik vět a Girgal ho přerušil slovy. ´Já vám ji vydám´ Návrh byl tak jasný a stručný, že Julek skoro svým uším nevěřil, jak ho překvapil…“

 

       Jak Gusta pokračuje, hned další den, 15. února, odvezl Fučík na Smíchov kopii rukopisu, sám u nakladatele vybral pro knížku typ písma a navrhl její úpravu. Do kalendáříku si zapsal, že rukopis studie byl přijat u Girgala. Od nakladatele dostal asi 19. února obtah vytištěného textu, rychle provedl korekturu a 21. února si do kalendáříku poznamenal: „N. zlomena a na cenzuru.“ Mezitím mu Girgal vyplatil i 500 korun jako zálohu na honorář.
       Co učinila s rukopisem cenzura, není přesně známo, ale fakt je, že v knize vydané u Girgala vypadly z rukopisu dvě věty: (Němcová) „znala zpaměti celého Heina. Jaká běda, že nemohla znát i jeho přátele!“ Míněni byli Karel Marx a Bedřich Engels, uvádět je, bylo nemyslitelné.
       V poválečném vydání byl tento text vrácen v souladu s rukopisem do studie.. Gusta Fučíková má pro to vysvětlení: „Vím, že si s nimi tenkrát dělal (autor) starosti, nevím však již, zda je nakonec škrtl sám nebo učinila-li tento zákrok cenzura.“
       Kniha vyšla 7. března. Byl to úctyhodný výkon tehdejších českých tiskařů, stejně jako nakladatele. Podle Fučíkové měla knížka červenou obálku, neboť si Fučík záměrně vybral tuto barvu připomínající rudý prapor. Můj výtisk koupený v antikvariátu p. Tichého má barvu světlehnědou, ale mohlo se stát, že nakladatel pro část nákladu zvolil i jinou barvu obálky.
       Každopádně je jisté, že s prvními výtisky spěchal Fučík do Klubu umělců, kde se setkal s několika svými přáteli. Ladislavu Štollovi ji tentýž den daroval s věnováním: „Ladislavu Štollovi, který mě kdysi poháněl (podtrhl písmeno á, aby nedošlo k omylu), kamarádovi, srdečně jeho Julius Fučík. 7. III.40.
       Jeden z prvních výtisků dostal i Lubomír Linhart, který se o několik let později objevil mezi Čechy v řadách bojovníků Slovenského národního povstání. S knížkou odcházel z klubu i Václav Vydra starší a s věnováním „s úctou a láskou“. Za pár dní se Vydra s Fučíkem setkal v klubu znovu. Šel mu naproti a před všemi přítomnými ho objal a podle Fučíkova svědectví řekl: „Po půldruhém roce jsem měl poprvé nad tou vaší Boženou zase pocit svobody.“

 

I v protektorátním tisku se objevilo několik recenzí, což také patřilo ke smělosti doby. Například Josef Träger, divadelní kritik a publicista, napsal otevřeně: „Nakladatel Otto Girgal vydal pronikavou a nevšedně bystrou studii Julia Fučíka o bojující Boženě Němcové… Fučíkovy tři kapitoly oživují nám Němcovou v celém významu jejího společenského vystoupení tak dokonale, že patří k mistrovským číslům naší moderní esejistiky.“
       Fučíka už tehdy hledalo gestapo, až ho náhodně dopadlo v dubnu 1942. Otto Girgal okupaci zázrakem přežil a zemřel po válce v roce l958.

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ S JANEM HROBAŘEM A ONDŘEJEM KADLECEM

       Ještě se na únorové schůzi výboru Společnosti Julia Fučíka starostlivě ptal, zda se pracuje na novém čísle Kurýra… A v pátek 19. února 2010 dotlouklo jeho 78leté srdce, znavené řadou operací, naposledy. Od počátku historie našeho občanského sdružení byl Jan Hrobař vlastně u všeho, co jsme pořádali, měl neustále hlavu plnou nápadů, znal kdekoho z našich členů či sympatizantů a i Kurýr, jak se můžeme přesvědčit v tiráži minulých čísel, byl spjat s jeho jménem.
       Ale nenosil v hlavě jenom věci našeho sdružení. Po dvacet let od chvíle, co odešel do novinářského důchodu, se stále činorodě věnoval politické žurnalistice. To reportáže, to komentáře, ale i publikace, to o Janu Švermovi, to o Jugoslávii. Byl vpravdě nejaktivnější z nás.
       Když na Jugoslávii za „humanitárního“ bombardování padaly hromady bomb, neváhal ani minutu, když ho poslanec Václav Exner požádal, zda by s ním do Srbska nezajel jako tlumočník. Mnoho čtenářů si na něho může pamatovat. Byl to ostatně on, který svými stanovisky odhalujícími agresora i agresi, hájil čest českého lidu, jakoby na revanš za morálně příkladnou podporu, kterou tehdejšímu Československu vyjadřoval v roce l938 lid Jugoslávie.

 

       Připomeňme si z jeho biografie: Celý dospělý život věnoval žurnalistice, přes Mladou frontu do Rudého práva, které ho podvakrát poslalo do Jugoslávie jako stálého zpravodaje, po převratu Naše pravda a Haló noviny. Poslední své komentáře v Haló novinách psal už jako těžce nemocný.
       Naposledy jsme se s Janem Hrobařem rozloučili v pražském krematoriu 26. února. Mezi mnoha květinovými dary byl u jeho rakve i věnec ÚV KSČM a samozřejmě kytice Společnosti Julia Fučíka. Se zemřelým se rozloučili Zdeněk Hoření za Rudé právo i Společnost Julia Fučíka a zasloužilý umělec, šéfredaktor týdeníku Obrys-Kmen a předseda Unie českých spisovatelů Karel Sýs.        Vzpomínáme na Jana i jako na spoluzakladatele našeho sdružení. Kéž na to nezapomenou ani naši následovníci.        Dne 21. října 2009 zemřel v Praze po krátké těžké nemoci ve věku 77 let let RNDr. Ondřej Kadlec, CSc., dlouholetý člen vedení Společnosti Julia Fučíka, obětavý a upřímný kamarád. Byl dlouholetým vědeckým pracovníkem a svou vědeckou disciplínu – fyziku - neopouštěl ani na zaslouženém odpočinku: napsal pro tisk řadu odborných statí popularizujících nejnovější vědecké úspěchy. Inicioval také několik besed s Jožkou Baxovou, které našly své místo v publikaci Azyl u Baxů (Orego 2004), v níž je v zájmu spravedlnosti poznamenáno, že rukopis připravil i Ondřej Kadlec jako jeden ze tří autorů. V publikaci je uvedeno, že její text autorizovala 10. října 2000 sama Jožka Baxová, a sborník vyšel ještě za jejího života. Ondřej udržoval pravidelné písemné spojení s anglickým profesorem Johnem Callowem.

JMÉNEM KURÝRA DĚKUJEME

všem našim přátelům, kteří na tiskový fond našeho občasníku přispěli.

VANDAL SE PŘIZNAL

       Asi čtyřicetiletý muž se přiznal, že povalil pískovcovou bustu Julia Fučíka v Bukovině u obce Černilov v Královéhradeckém kraji. Busta odhalená v šedesátých letech minulého století se při pádu z podstavce rozbila a obecnímu úřadu vznikla prý škoda za 78 000 korun. Z novin jsme se dozvěděli, že případ vyšetřuje policie. Není pochyb, že příčinou vandalova činu je jeho politický postoj.

DŽALÍL – TATARSKÝ FUČÍK

       V Kazani se 15.-16. února konal cyklus přednášek věnovaných 104. výročí narození tatarského národního hrdiny Músy Džalíla (1906-1944), nazývaném Tatarský Fučík. K události se vrátíme v příštím čísle.

NEZNÁMÁ FUČÍKOVA REPORTÁŽ

       Naše čínská sympatizantka, které říkáme Jana, vyvolala náš zájem o Fučíkovu reportáž nazvanou Cesta do Mnichova. Napsal ji v roce l934 a uveřejnil v 9.-11. čísle Tvorby téhož roku. Reportáž je dvojnásobným dokumentem – i Fučíkovy osobní statečnosti vydat se přes Šumavu do hitlerovského hnízda s rizikem, že bude zatčen. Bylo to totiž krátce po krvavé „noci dlouhých nožů“ (30. června 1934). A za druhé, je to reportáž, která dosud nebyla nikde přetištěna. Když Gusta Fučíková připravovala ke knižnímu vydání Fučíkovy reportáže z 30. let, zřejmě usoudila, že s některými Fučíkovými poznatky z cesty do Mnichova nelze souhlasit, především s tvrzením, že Německo, už hitlerovské, stojí v předvečer občanské války.
       Reportáž má čtyři kapitoly. První dvě přetiskujeme v tomto čísle Kurýra s úpravami podle nových pravidel (správnost přepisu prověřili Květa Benešová a Zdeněk Hoření 24. 3. 2010).

CESTA DO MNICHOVA

Julius Fučík

1.

       Po kolikáté už…
       Opět kopce, lesy na jejich úbočích, mezi nimi bílé pohraniční kameny a za kameny – Německo. Ne, nikomu se nikdy nepodaří neprodyšně uzavřít zemi, kterou chce ovládat. Ani panu Göringovi ne. Tisíce nových strážců neobsadí ty desetitisíce stezek, které spadají do údolí, překračují potoky, a vedou tam, kam kráčí turista, poněkud zvědavější, než se sluší na jeho turistické povolání… Může se i nepodařit. Ale máš-li stoprocentní jistotu, že neprojdeš po široké rychlíkové trati, máš na této úzké stezce devadesát procent naděje, že projdeš.
       Teď, když stojíš na hřebenu pohraničních hor, a díváš se dolů před sebe, vidíš zemi, kterou znáš. Zelená údolí v lesích,                            

 

rozdělená pásy vrchů v nejkouzelnějších odstínech modré, lehounký, trochu sentimentální nádech par, silnice, jejichž nažloutlé křivky se ti odtud zdají směšně milé, vesnice, které dýmají a potoky, které se lesknou v rozhozených střepinách – někdy zaslechneš houkání vlaku nebo vzdálenou sirénu továrny a zastřený hlas zvonků na krku krav, které v pozdní odpoledne odzvánějí předčasné klekání.
       Co chceš vidět, nepravý turisto, v této zemi, která tě vítá idylou svých krás? Nechoď dál, vrať se, tam za tebou vědí lidé dřív než tady ti dole o událostech, které se týkají jejich oživených údolí a kopců, vrať se, tady dole lidé mlčí, nikdo ti nepoví, nikdo nevysvětlí, nepoznáš, nepochopíš, uvidíš jen povrch.
       Ano, opravdu jen povrch. Ale nevěřte, že povrch neprozradí. Mluví. A jsou situace, v nichž i on mluví velmi výrazně. Podívej, tento muž, kterého znáš jen velmi povrchně, je dneska zdráv. Setkáš-li se s ním zítra, až bude spěchat k lékaři, se svou pronikavou bolestí zubů, poznáš potmě na jeho opuchlé tváři, co právě cítí. Německo, do něhož kráčíš, kapitalistické Německo, které tu leží před tebou, u m í r á . A strašlivě umírá. Nemůžeš to nepoznat na jeho tváři, na jeho břichu, na jeho pažích. Nemůžeš nevidět jeho poslední křeče i na jeho povrchu.
       Rok l929. Německo „demokratické“, se sociálnědemokratickými ministry a policejními prezidenty, s demokratickou ústavou a demokratickou koalicí. Jeho povrch: předměstské ulice po páté hodině jsou naplněny lidmi. Ve vagónech podzemní dráhy a v tramvajích se již nemusíš tísnit. Méně se vydělává, chodí se víc pěšky z práce i do práce. Nebo byla vytažena stará kola a rovný asfalt dostal nové zatížení. Před pracovními úřady se objevují první větší fronty. První desetitisíce příští milionové armády nezaměstnaných „štemplují“. Na nárožích jsou stále hloučky politizujících. Na návěstních tabulích vládnou plakáty, oznamující schůze. Proti propouštění. Proti snižování mezd. Za jednotnou frontu. Proti politickému útisku. Mezi nimi se objevuje vyhláška policejního ředitelství zakazující májové demonstrace. Z předměstí táhnou průvody s rudými prapory. Z Alexanderplatzu vyjíždějí policejní autokary. „Überfallkomando.“ Pod osobním vedením „soudruha Zörgiebela“. Střílí se. Na barikádách ve Weddingu a v Neukölnu padají mrtví dělníci.

       Rok l931. Německo nouzových nařízení. Fronty před úřady se protáhly. Miliony „štemplují“. Na lesklé Friedrichstrasse sta žebrajících nezaměstnaných. Zvláštní vydání novin jdou na dračku. Oznamují bankovní krach. Vyhlášky na podzemní dráze hlásí zvýšení jízdného. Do cigaretových balíčků se balí devět cigaret a prodává se za cenu deseti. Ve prospěch státu, který kupuje nové policejní autokary, pistole a strojní pušky. Polovička obchodních výkladů je přepásána plakáty: „Výprodej“. V létě „letní“, v zimě „vánoční“, na jaře a na podzim „sezonní“. Za okny činžáků i obchodních domů vnitřního Berlína svítí vývěsky: „K pronajmutí!“ Na nárožích a návěštních sloupech je vyhláška vedle vyhlášky: nouzové nařízení. O snižování podpor. Proti svobodě tisku. Proti svobodě shromažďovací. O „úpravě valuty“. Hnědé košile projíždějí ulicemi v nákladních autech a procházejí v demonstracích. Přepadávají revoluční dělníky. Střílí se. „Rozpuštění“ rudí frontovní bojovníci brání dělnické kolonie, domy, spolkové místnosti. Policie sociálnědemokratického zástupce „soudr. Zörgiebela“ rukuje na zachování klidu a pořádku. Hnědé košile předávají zkrvavené dělníky policii. Rote Fahne obviňuje sociální demokracii z příprav fašismu. Vyhlášky ohlašují její úřední zastavení. Každý den oznamují noviny nález zavražděného dělníka.
       Rok 1932. Německo Papenovo a Schleicherovo. Fronty štemplujících se zmenšily. Miliony nezaměstnaných nemají už „nárok na podporu“. S mostů na Sprévě padají sebevrazi. Všechny obchody oznamují výprodej zvyšujíce ceny, a můžeš najmout téměř celý vnitřní Berlín. Pivnice jsou prázdné, tramvaje prázdné, obchody prázdné. Jen obchodní domy s jednotkovými cenami mají ještě konjunkturu. Na ulicích není bezpečno. V noci obcházejí hlídky hakenkreuzlerů, komunistů a sociálních demokratů. Bydlíš-li na předměstí, počkej, až půjde tvá hlídka, nechceš-li být ráno nalezen s hlavou prostřelenou nebo rozstříštěnou. Jsi-li komunista, nemusíš se cítit v bezpečí ani doma. Hitlerovci přepadávají dělnické byty, domy i celé nouzové kolonie. Vrazi nejsou vypátráni. Policie zachovává blahovolnou neutralitu, až prozradí svou lásku, chráníc provokační demonstraci hakenkreuzlerů před ústředním domem komunistické strany.

 

       Rok l933. Německo Hitlerovo. Mluva povrchu se stává složitější. Na ulicích není žebráků. Ani štemplujících. Z výkladů zmizelo oznámení výprodejů, z oken prázdných domů tabulky „K pronajmutí“, z návěstních tabulí plakáty „proti nezaměstnanosti a snižování mezd“. Se střech vlají prapory s hákovým křížem, po asfaltu procházejí hnědé uniformy SA a černé SS, s ozvěnou zní volání „Heil Hitler!“ a písně, které s jiným textem zpívali revoluční dělníci. Řekl bys, že uvidíš v kavárnách spokojenější tváře. Vskutku, je bezpečněji. Teror je jaksi přehlednější. Nevraždí se tak zcela namátkou, v noci, za špatného osvětlení, v němž se tak snadno může stát omyl. Vraždí se systematicky, za dne, podle plánu. Těch tu, v kavárně na Friedrichstrasse nebo Leipzigerstrasse se to netýká. Jsou árijci a nejsou ani dělníky, ani revolučními intelektuály. Někdy zvědavě vyhlédnou z oken a pak se rozpačitě odvracejí. Po ulici jde jejich někdejší známý, snad lékař, snad obchodník. Jde bos, dohola ostříhán, s tabulí zavěšenou na krku: „Jsem žid a vysával jsem německý lid“. Vědí, že ho vidí naposled. Nanejvýš ještě v novinách zahlédnou smuteční oznámení pozůstalých, že náhle zemřel. U těch ostatních ani to neuvidíš. Ulicí se přižene nákladní auto s hnědými košilemi. Zastaví před domem, oddíl se vřítí do vrat. Zaslechneš výstřely. Nezastavuj se, nebuď příliš zvědavý. Snad zítra, snad za týden se dočteš v novinách, že bdělá Göringova policie odhalila tajnou komunistickou tiskárnu. Dva komunisté, kteří se postavili na odpor, byli zastřeleni. Ostatní dopraveni do koncentračního tábora. Viděls: hnědá auta zajela až do zahrádkové kolonie v Reinickendorfu. Domek vedle domku bydleli tam komunisté. V neděli, když Berlín jezdil na výlety, mohl s radostí či odporem pozorovat rudé praporky, které vlály nad dřevěnými střechami a se stožárů antén. Po návštěvě hnědých aut mohly tam vlát jen prapory černé. A v mnohých domcích nezbyl ani ten, kdo by je byl vyvěsil. Nemusils jít pod povrch, abys to viděl. Nikdo ti to nemusil říkat. Nikdo ti nemusil vysvětlovat. Ani to ne, četl-lis pak jméno některého z obyvatelů této kolonie v rubrice zastřelených na útěku. Na nárožích a návěstních sloupech jsou vylepeny propagační plakáty Goebbelsovy a zákazy, příkazy a výzvy, podepsané vůdcem, ministrem vnitra, policejním ředitelem nebo velitelem SA. Vyvolávání kamelotů, ten vysoký

tón v pouliční symfonii velkoměsta, ztichlo. Noviny žloutnou za vývěsními rámy trafik. Nevidíš čtenářů novin. Nečte se. A ty noviny, které jsou čteny, se na ulicích nerozevírají. Hospody jsou prázdné. Tramvaje, autobusy, podzemní dráha – jsou prázdné. Obchody jsou prázdné. A jsou prázdné i obchodní domy s jednotkovými cenami. Z toho povrchu už opravdu ani nepochopíš, jak hluboko klesla životní míra…
       Povrch. Roku l929 až l933.
       Teď se píše červenec roku l934. Německo po Bartolomějské noci Hitlerových spolupracovníků.

2.

       Cesta se svažuje. Obešel jsem tři pohraniční obce, dále to už nepůjde. Musím sejít mezi lidi. V lese režim nepoznáš.
       První domek.
       A první člověk. Sedí rozkročen nad dlouhou, zhruba otesanou kládou a vydlabává nové koryto, které svede vodu horského potoka do jeho chalupy. Říká svoje „Pozdrav Bůh!“ koutkem úst, nezatížených vyhaslou dýmkou, a sotva zvedá hlavu od práce. Taková podivná, zasmušilá pilnost.
       Jak sestupuji, přehledná země údolí a kopců s oparem dálek se mění v detail. Veliký dřevěný kříž, výstavný kostel mezi chudými chalupami, kaplička u cesty (klečí u ní stařík s mladým mužem, za nimi vozík jetele), obrázek umučení svatého Petra se strašlivými barvami ran a smrti, nebo bohorodička s vybledlou ponurostí, zavěšená na stromě nad lesní stezkou. Pobožné, katolické Bavorsko, předběhnuté ostatními zeměmi Německa o padesát let. Snad proto v něm vždycky cítíš jakousi zatuchlou vůni smutku – i když je veselé, i když zpívá pijácké písně, i když jódluje.
       Slunce a hodinky dobíhají svůj čas. Nelze jít pěšky až do Mnichova. Stanice v údolí. První uniformy. Polní četník, policista, dva SS. Hnědé košile, kterými před rokem bylo zaplaveno každé nádraží, zmizely. Procházím kontrolou čtyř párů očí. A ještě jednoho. Nevím, který z těch několika civilistů na peronu to je, ale jeden z nich jistě má pod klopou odznak GESTAPO (tajné státní policie). Ty pohledy nevzbuzují pocity právě příjemné v tom, kdo nemá v kapse kousek papíru, který by mohl uspokojit případnou zvědavost těchto pánů. Ale zůstalo při pohledech. Upřely se, pak změkly únavou a sklouzly někam do dálky. Nu, turista! Turista je celkem tvor chráněný. Vzbuzuje nejméně podezření. Myslím,

 

že nejbezpečněji by mohl i po hitlerovském Německu v nejvzrušenějších dnech cestovat onen proslulý Angličan pana Jeroma Klapky Jerome, kterého potkal v Drážďanech: Angličan v divoce kostkovaných šatech a s tropickou helmou na hlavě. A v této době je turista v Německu i tvorem váženým. Je jich málo, země, která kdysi každou neděli byla zachvácena vzrušením výletního stěhování národa, už nedovede naplnit výletní vlaky a propagační plakáty na nádražích bez úspěchu ukazují její krásy.        Ale přesto vše: pohled prvních úředních orgánů na této první stanici byl přece jen letmější a unavený nezájem objevil se dříve, než jsem mohl předpokládat. Měl jsem štěstí? Ukázalo se, že to nebyla náhoda. Později: jeli jsme autokarem. Náhle na silnici: stop. Dva četníci s karabinami dávají znamení k zastavení, otevírají dvířka, nahlížejí. Autobus byl obsazen, ale ne přeplněn. Obracejí se na šoféra: „Nic?“ - „Nic!“ kroutí hlavou. Přirážejí dvířka. Jedeme. Bylo to na silnici u Mnichova, kde je nařízena zvlášť přísná kontrola. A ještě čtyřikrát jsem to viděl. Je nařízeno mnoho kontrol, na nádražích, na silnicích, ve vlacích, na ulicích, kontroly jsou prováděny, snad i přísně, snad i důkladně, ale - bez vášně. Bez té vášně, která ještě před půl rokem provázela každý úřední výkon hakenkreuzlerského úderníka nebo policisty. Neodvážil bych se říci, že je to sabotáž, nevím také, je-li to následek vyhlazovací noci 30. června či sedmnácti měsíců Hitlerova režimu, je to však zřetelná únava, je to ztráta osobního zájmu na provádění opatření diktatury, A to není dobrým znamením pro budoucnost teroristického režimu, jestliže bodáky, o které se opírá, sice neztrácejí své ostří, ale jsou vedeny rukou bez jistoty, zemdlenou a nepřesvědčenou.
       Vlak přijel. Je prázdný. Jsem docela sám v celém vagóně. Ve druhém z těch dvou, které tvoří vlak, sedí bavorský sedlák a pán v šedém. Bavorský sedlák vystupuje na nejbližší stanici, pán v šedém cestuje dál. Mám jej v podezření, že jeho úkolem je býti stálým pasažérem. Podezření se potvrzuje na přestupní stanici i s vysvětlením. Pán v šedém přímo z vagónu míří do dveří pod tabulí: „Staniční policie“. Stále stejné. Zdá se, že z lidí, kteří se odvážili vzdálit se ze svého bydliště, je polovice tajných nebo uniformovaných strážců „klidu pořádku“. (Tato dvě slova jsou i v Německu posvátná a uprostřed hromadného teroru a úkladných vražd znějí zvlášť názorně.)

       Přesedl jsem. Nemám lístek až do Mnichova a tato opatrnost nebyla bez užitku. Ve vagónu již nejsem sám. Naproti na lavici sedí dva Němci, za přepážkou třetí. A – č t o u n o v i n y . Dnes po dlouhé době se čtou, opravdu čtou v Německu noviny. Všeobecně. V novinových stáncích na nádražích nemůžeš již koupit ani exemplář. Prodavačka se spokojeným i udiveným úsměvem odpovídá: „Vyprodáno!“ V Landshutu večer ani na ulicích už neseženeš to památné číslo novin, které opuštěnému prodavači časopisů a sirek vtisklo do úst nadšený výrok: „Něco se děje. Takový obchod už jsem neudělal, ani nepamatuji.“
       Nuže, moji spolucestující čtou. Jeden Völkische Beobachter, ovšem, a druhý Müncher Nachrichten. V obou na prvních stranách velké titulky přes celou šíři strany: „Zemězrádce!“ „Schleicher zrazoval Německo Francii“. To je ovšem senzace. Je to snad vysvětlení vražd z noci 30. června? Ten zájem o noviny ukazuje, jak hluboce zapůsobily výstřely té noci. Tu tedy konečně dává Hitler výklad…
       Nikoliv. Hitler mlčí dál. Noviny otiskují jen zprávu americké tiskové kanceláře United presse, jež se prý z hodnověrného pramene dovídá, že zavražděný generál Schleicher byl ve stycích s francouzskou vládou a že zrazoval Francii vojenská tajemství. Je to vytištěno celé velkými literami a ani komentáře, omezující se na silná slova proti Schleicherovi a nadšená slova pro vůdce, neužívají málo tiskařské černě. Schleicher – zemězrádce. To je skoro silnější překvapení než jeho násilná smrt. Bude to působit? Bude tomu uvěřeno? Hitler jistě nešetřil penězi, ukládaje panu Hearstovi, aby rozšířil tuto zprávu, a pan Hearst, jeden z toho mála lidí, kteří na novinářském řemesle vydělali miliardy, zajisté pečoval sám o to, aby dobrému německému zákazníku své United Presse vyhověl. Ale je tahle puma vskutku dobře vymyšlena?
       V poslední chvíli vpadá do vagónu udýchaný Bavorák. Široké tváře bez vousů, malá, stále se vysmívající očka, těžce usedá, stírá pot a nakukuje do novin sousedů.
       „Hm,“ říká pojednou, popadaje dech a zapichuje prst do velkého titulku, „zase hrůzostrašná propaganda“.
       Říká to hlučně a už zase mlčí, nevšímaje si, jak jeho slova působila. Oba Němci zvedli hlavu a vážně se na něho zadívali a nad přepážkou objevily se zvědavé oči, rozhlédly se po nás a usmály se. To byla záhada. Největší senzace německých       

 

listů, radostně uvítaná všemi usměrněnými redaktory – a on tomu říká: „Hrůzostrašná propaganda“. Neodvážil jsem se ho ptát a on mlčel, klímaje ve svém koutku. Oba Němci vystoupili. Zapaluji si cigaretu. Otvírá přimhouřená víčka a mechanicky sahá pro doutník. Nemá zápalky. Nabízím mu. Děkuje a poznává, že jsem cizinec. Přiznávám a používám navázaného rozhovoru, abych se ho zeptal, jak je to u něho s tou hrůzostrašnou propagandou.
       Chvíli mě měří podezřívavě, pak odpovídá: „Stále si na nás vymýšlejí nějaké báchorky. Že je tu zle, že je tu násilí, nějaké pronásledování, čerti vědí co. A teď zase, že generál Schleicher zradil. Copak máme generály na takové ostouzení – my, svobodní Němci…?“
       „Ale…“
       „Každý Němec, pane, je dobrý voják, a když je k tomu ještě generál, tak je to dobrý Němec…“
       „Ale vždyť ho zastřelili!“
       „To jo,“ říká a dívá se na mne s obličejem tak nevinným, že nemohu nepochopit: tu, přede mnou, sedí Švejk, čistokrevný bavorský Švejk, jehož souhlas je nejvyšším záporem, který šťastně používá Goebbelsova hesla o „hrůzostrašné propagandě“, aby prohlásil celou zprávu o Schleicherovi za báchorku, Švejk, který nahlas říká, že je to lež. A ten úsměv za přepážkou a ty vážné, uvažující pohledy dvou Němců? Byla ta novinářská puma o Schleicherovi skutečně dobře vymyšlena?
       O popravách však již nechce mluvit. Ptá se na obchody v Čechách. Je to obchodní cestující. Libuje si:
       „U nás to jde dobře. Já vlastně jezdím, abych nevyšel z formy. Aktovku tahám už šestadvacet let. Ale vzorky v ní teď nemám. Nač. Stejně nic neprodám. Pak že je zle. Všeho je všude dost, nikdo nic nepotřebuje. Před půl rokem jsem to zkusil s novým artiklem. Obrazy. Lepty, dřevoryty, akvarely, oleje i barvotisky – vůdce, pane, od kapesního formátu do životní velikosti, prezident, Göring v letecké uniformě, v uniformě policejního velitele, v nádherném loveckém obleku… všechny slavné lidi naší velké epochy. Ale SA mně dělali velkou konkurenci, sami oficíři prodávali a kupodivu, pane, nikdo jim nedovedl odříci. Nešlo mně to. A i kdyby – co bych teď prodával? Ještě mám doma půldruhého veletuctu Roehmů v prima provedení…“
                    

       Ale to už nezní ani vesele. Sedí, mlčí a tváří se nešvejkovsky ustaraně.
       V Landau odkudsi ze zadních vagónů našeho vlaku vystupuje skupina šesti mladých chlapců a tři SS. Chlapci jsou spoutáni.
       „Co je to?“
       Vyhlédne, sešpulí rty:
       „Asi dezertéři, je jich tu plno. Dezertéři z pracovních táborů, víte! To bylo stále křiku, že není práce. Přišel vůdce, postaral se o ni. A myslíte že jsou ti lidé spokojeni? Ne, chtějí zase mzdu. Lidem je těžko vyhovět.“
       Vystupujeme spolu v X. Na peróně stojí SS. Zvedá ruku a zdraví je:
       „Heil Hitler!“
       Loučíme se před nádražím. Má zase tu nádhernou nevinnost Švejkovy tváře, když říká:
       „Tak ať se vám tu líbí. To víte, není to snadné řídit takový stát. Co jen má člověk starostí s obchodem. A teď celou zemi. Ba ne, nechtěl bych být vůdcem.“
       Zjišťuji, že bavorský Švejk je proti českému jaksi – výhružnější.
       (Pokračování v příštím čísle)

V SAO PAULU O FUČÍKOVI

       Prezident Klaus byl v listopadu v Brazílii, a psal o svých zážitcích z cest deník do Práva. Tak jsme se od něho dozvěděli, že v Sao Paulu narazil na guvernéra José Serru, kandidáta na brazilského prezidenta, který si zavzpomínal na Prahu. Byl v ní v 60. letech v době svého někdejšího l4letého exilu a z půlročního pobytu v naší stověžaté si podle Klause pamatoval Vocelovu ulici, kde tehdy sídlil Mezinárodní svaz studentstva, Terezín a jména Franze Kafky a Julia Fučíka. Prezident se přiznal, že se snažil zagitovat guvernéra přijet do Prahy znovu, „aby uslyšel jména jiná“.

DODATEK K PANU KURISU KEI

       Japonský překladatel Fučíkovy Reportáže pan Kurisu Kei – jak jsme o něm referovali v minulém Kurýru – napsal pražskému esperantistovi panu Jaroslavu Maříkovi v roce l988 o českých knihách či básních, které překládal. Z esperantského bulletinu BULTENO (3/2009), který nám poslal Jiří Patera z Prahy 4, jsme se mj. dozvěděli:

 

       „Již v roce l950 jsem přeložil do japonštiny báseň nazvanou Epitaf mladého českého protifašistického básníka Bohuslava Bárty do jednosvazkové sbírky světových básní, která měla název Světové osvobozenecké básně. Báseň nadějného básníka Bohuslava Bárty (1924-1943), popraveného fašisty, do esperanta přeložil můj přítel Tomáš Pumpr.
       Do této celosvětové sbírky jsem přeložil z esperanta (protože tehdy jsem ještě neuměl česky) tři české básně: Ostrava Petra Bezruče, Naše píseň S. K. Neumanna a Epitaf B. Bárty. Významný japonský básník Kaneko Mituharu do této sbírky přeložil báseň Jiřího Wolkera a sice z francouzštiny, nazvanou Balada. Právě jsem prolistoval knihu Dílo Jiřího Wolkera (Václav Petr, Praha 1926) a zjistil jsem, že jde o báseň Balada o snu, věnovanou J. Seifertovi. Avšak japonský překlad není úplný, jen zlomkový, protože v roce l950 pod americkou okupací nebylo možné překládat dlouhé básně bez svolení autora. Proto se používaly různé triky, např. „shrnutí obsahu“, což v mnoha případech nebylo nic jiného, než „maskované pokračování“ překladu. Tento trik jsem použil při překladu Ostravy P. Bezruče a Naší písně S. K. Neumanna. Bártovu báseň jsem mohl přeložit celou, protože je krátká. Ostatně teď zjišťuji, že Bártův Epitaf je jen napodobenina stejnojmenné básně Jiřího Wolkera.
       Ostatně sám jsem přeložil v r. l959, tj. před svým odjezdem do vaší země, už přímo z češtiny tři Wolkerovy básně pro l5. díl velké světové ontologie básní, která vyšla v roce l960, když už jsem byl v Praze. Tyto tři básně jsou: Samota, Poutník si říká a Epitaf. Z nich Poutník si říká se v Japonsku stal tak oblíbený, že byl často otiskován v různých antologiích zahraničních básníků, a jeden japonský avantgardní kaligraf opsal tuto Wolkerovu báseň v mém japonském překladu velkým japonským písmem na plátno a vystavil ji na výstavě japonských avantgardních kaligrafů v září l962 v Tokiu. Dozvěděl jsem se o tom z novinového článku o této kaligrafické výstavě. Ten článek doprovodila fotografie této kaligrafie. Naštěstí mám výstřižek tohoto článku, avšak není v něm uvedeno jméno onoho japonského kaligrafa. Bylo by zajímavé, kdyby Muzeum Jiřího Wolkera, pokud takové existuje, bylo ozdobeno touto japonskou kaligrafií Poutník si říká, aspoň na zvětšené fotografii.

       Pro tento díl velké světové ontologie básní jsem přeložil dále Křest svatého Vladimíra Karla Havlíčka, přičemž mi velice pomohl mistrovský esperantský překlad dr. Pumpra (Bapto de caro Vladimir), dvě básně Jaroslava Seiferta Říp v okně a U jednoho hrobu na Olšanech, jednu báseň S. K. Neumanna O bitevním poli v nás a tři básně Jana Nerudy – Matce, Naše hodiny a Útěcha.
       Z článku uveřejněném v bulharském literárním časopise Internacia Kulturo jsem pochopil, že Bohuslav Bárta byl popraven gilotinou v Drážďanech jednoho jarního večera l943. To se shoduje s popisem v Žaluji, podle kterého nacisté dříve popravovali české odbojáře v Drážďanech, avšak protože se jejich počet natolik zvětšil, nacisté to začali provádět v Praze od dubna l943. Nevím, kolik Čechů popravili v Drážďanech, s plnou jistotou vím, že mezi nimi byl popraven český gymnazista, stejně tak potom popravili 1100 osob v Praze. Možná to uvedu v nástinu protiněmeckého odboje ve vaší zemi v dodatku k japonskému překladu Žaluji. Avšak tento nástin bude dosti obsažný, že bych ho mohl vydat jako zvláštní knihu.
       Končím tento dopis, který je už tak dlouhý.
       Upřímně Váš Kurisu Kei.
       Odpoledne 9. dubna l988.“

***

       Kurisu Kei navštívil naši zem třikrát: nejprve v letech l959 až l961, kdy přednášel japonštinu na Karlově univerzitě, podruhé v roce l966, kdy se zúčastnil mezinárodní konference bohemistů a slovakistů, která se konala v Praze a Bratislavě, potřetí v roce l996, kdy se zúčastnil 81. světového kongresu esperantistů v Praze.
       Byl to božský člověk tento pan Kurisu Kei, pro japonsko-české literární vztahy doslova zlatý důl. Zemřel v roce 2009 v Tokiu ve věku 99 let. Jak vyplynulo z dopisu jeho českého prostředníka pana Vlastimila Kočvary z Opavy, japonskému překladateli se nedostalo žádného československého či českého ocenění, přestože bylo navrhováno před Listopadem i po něm, jak píše pan Kočvara (v dopise Zdeňku Hořenímu). Ostuda!

 

FUČÍK NEDÁ SPÁT ANI HAVLOVI

       V závěru sobotní (14. listopadu) besedy se studenty Filozofické fakulty UK, které se zúčastnil i exprezident Václav Havel, zaznělo z jeho úst ono fučíkovské „Lidé ,bděte,!“ Havel to, soudě dle médií, vyslovil jako varování před „důmyslnými snahami udržet totalitní režimy“ a vysloužil si tu více, tu méně chytré glosování svého výroku. Některé sdělovací prostředky se pustily na tenký led, když označily všeobecně, ba celosvětově známý výrok, který si vzaly za svůj generace pokrokových lidí na celém světě, „Lidé, bděte!“, za výrok – komunistický (možná i v trapné snaze jeho myšlenkový obsah poškodit). Není to přesné, neboť Fučíkovo poselství je promyšleným varováním před nástupem dalších fašistických režimů, učiněným v geniální zkratce. Vyslovil je muž, jenž byl nejen komunistou, ale právě proto především důsledným antifašistickým bojovníkem, který za svůj odpor proti nacistické zvůli násobený celoživotním úsilím o vizi sociálně spravedlivější společnosti zaplatil životem. Je to tedy heslo – antifašistické.        Ukazuje se, že ačkoliv hlasatelé kapitalistické společnosti, ať už z vrstev konzervativních či liberálních (včetně té „pravdoláskové“), často dupají na myšlenkové dědictví československého národního hrdiny Julia Fučíka, stále jim tento talentovaný komunistický novinář a humanista „leží v žaludku“. Je skvělé, že po více než šesti desítkách let, které uplynuly od popravy Julia Fučíka v nacistickém žaláři, Václav Havel, ikona politického a majetkového převratu, kterým se otevřela stavidla také těm nejnižším pudům, jež stihly Fučíka již mnohokrát poplivat, sáhl po části nesmrtelné Fučíkovy závěrečné věty z Reportáže, psané na oprátce: „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ I Václav Havel, zdá se, ví, jakou sílu mají Fučíkova slova, byť jich využil po svém.        Julius Fučík tedy stále žije. I když je mnohými denunciován, jeho poselství je stále mezi námi. A nabízí se otázka: Vzpomene si někdo z těch, kteří přijdou po nás, i po Václavu Havlovi a jeho generaci vůdců „sametového převratu“, za deset, třicet, padesát nebo srovnatelně pětašedesát let, na heslo o pravdě a lásce, která má zvítězit nad lží a nenávistí?