Občasník společnosti julia fučíka

VÝZVA PŘEDSTAVITELŮM HLAVNÍHO MĚSTA

       Na světě je nová petice pod názvem Vraťte sochu Julia Fučíka na důstojné veřejné prostranství! Jsou pod ní podpisy řady osobností.
       Text petice zní:
       Socha Julia Fučíka, laureáta první Mezinárodní ceny míru, zdobila desítky let vstup do parku v centru Prahy, kam lidé proudili za kulturou a oddychem. Její odstranění pobouřilo i antifašisty ve Spolkové republice Německo a v mnoha dalších zemích. Je nejvyšší čas skoncovat s barbarstvím, s jakým se zachází s památkou na hrdinu boje proti fašismu! Vždyť Fučíkův život a dílo, zejména jeho Reportáž, v níž vyslovil nadčasové poselství všem lidem na naší planetě, ovlivnily a ovlivňují myšlení a osudy jejích generací a patří k trvalým hodnotám světové kultury.
       Obracíme se na občany České republiky a také na občany dalších zemí světa, kteří ctí památku a odkaz bojovníků proti fašismu, aby připojili své podpisy pod tuto petici. Právě v čase, kdy si pokrokoví lidé připomínají 65. výročí vítězství nad fašismem ve druhé světové válce, na jejíž frontě statečně padl také Julius Fučík.
       Za petiční výbor:
       Předseda sdružení Vojáci proti válce:        Předseda Společnosti Julia Fučíka:        Předseda Spolku českých novinářů:        Poslanec Evropského parlamentu:        Exprezident Mezinárodního svazu studentstva:        Předseda Unie českých spisovatelů:

 

       Předsedkyně Výboru národní kultury:        Osoby oprávněné zastupovat petiční výbor ve věci petice: PhDr. Jan Jelínek, ul. Brodského 1673/13, 149 00 Praha 4-Chodov, a Anatolij Šitov
       Jak sděluje Slovanská vzájemnost č. 139, 10. všeslovanský sjezd, který se konal v listopadu v Kyjevě, se obrátil na prezidenta a premiéra ČR s výzvou, aby učinili kroky k obnovení Fučíkovy sochy v Praze. „Nechceme věřit tomu, že památník byl odstraněn záměrně. Velmi spoléháme na Váš zdravý rozum a vysokou čest.“

MIROSLAVU FLORIANOVI BY BYLO 80

       Na jaře si připomeneme nedožitých 80. narozenin prvního a zatím jediného čestného předsedy SJF – básníka Miroslava Floriana.
       Narodil se 10. května 1931 v Kutné Hoře. Jak jsem se kdysi dočetl v knize Čeští spisovatelé 20. století (Čs. spisovatel l985), byl autorem „trojjediné poezie“ – milostné, přírodní a občanské. Doslova programově zasáhl do české poezie svými „pozemskými básněmi neobyčejně hutnými, jemnými a vynikajícími dvornou úctou a obdivem k hodnotám života“, jak za jeho života napsal Milan Blahynka.
       Básně Miroslava Floriana najdeme v mnoha knihách, dokonce i v těch, které vyšly po převratu. Stál vždycky na levém křídle české kultury, což ho v očích i mnohých stoupenců SJF šlechtí a favorizuje. To, že se o něm v některých sdělovacích prostředcích dnes nepíše, je zcela nepodstatné. Rozhodující jsou hodnoty jeho básní, a to je podstatné.
       Náš čestný předseda zemřel v roce l996 za okolností, které popsala národní umělkyně Jiřina Švorcová ve své loni vydané (a kouzelné) vzpomínkové knize. Na s. 354-355 dostává otázku, zda se někomu „poštěstilo“ zemřít na scéně. „Je to hrůza,“ píše paní Jiřina, „kterou jsem jednou zažila, když zemřel na jevišti Mirek Florian.“ Autorka vzpomíná: „Měl narozeniny a v Domě železničářů se konal večer na jeho                              

 

počest.Tuším, že to byl Zdeněk Hoření, který to uváděl, jej vyzval, aby přišel na jeviště – dostalo se mu obrovského přivítání, udělal krok k Hořenímu, klesl na kolena a umřel. My jsme s bráchou (zasloužilým umělcem Václavem Švorcem – pozn. red.) seděli za kulisami, protože jsme měli číst jeho verše, a všechno jsme to viděli. Nebyl moc starý, ale byl velice nemocný. Stalo se to 10. května l996, v den, kdy měl pětašedesát let. Na druhou stranu umřel v jednom v nejšťastnějších okamžiků svého života. Ovšem pro ty lidi to byl šok, zejména pro jeho manželku, která tam byla.“
       Myslím, že ke svědectví paní Jiřiny není co dodávat. Stalo se to přesně tak. Já byl opravdu u toho. I pro mne to byl, jak píše autorka zmíněných memoárů, šok, na který do nejdelší smrti zapomenout nemohu.
       Miroslav Florian byl nejenom talentovaný básník první třídy, byl to i lidsky skvělý člověk, kterého rádi vzpomínáme také jako spoluzakladatele našeho sdružení. Snad proto jsme poté, po jeho smrti, už nechtěli, aby ho ve funkci čestného předsedy někdo vystřídal. Je v tomto smyslu pro SJF „mojí“ generace neopakovatelný.

CESTA DO MNICHOVA (dokončení)

Julius Fučík

4.

       Pozdě v noci jsem zazvonil u vrátek přízemního domku v S. Přenocovat v mnichovském hotelu bez dokumentů v této situaci by bylo bláznovství. A studená noc v kupce sena po horkém dnu už mne nelákala. Vybral jsem si S., staré výletní místo mnichovských. Kolébavá žárovka s protějšího stožáru osvětlovala tabulku v okně:
       POKOJE PRO HOSTY K PRONAJMUTÍ.
       Do dvorku padal pruh světla. Tady ještě nespali.
       K vrátkům přišla žena   –   mohli bychom se přít:    „tak zachovalá“ či „předčasně zestárlá“ – a prohlížela si mne přes plot se zkoumavou zdlouhavostí. Chtěl jsem ji upokojit a požádal jsem o nocleh. Její údiv byl poplašený a zkoumání se stalo ještě pozornější. Pak se náhle rozhodla, odemkla vrátka a pohostinně mi ukazovala cestu, upozorňujíc na schůdek ve stínu. Uvařila slabou německou kávu a prostřela se starobylým půvabem nedělních odpoledních dýchánků. Nemluvila mnoho, ale to hlavní, pohříchu, řekla: Pas. Velmi se podivila, když                      

 

jsem vysvětloval, že jsem svůj pas zapomněl v Mnichově v hotelu, že jsem jen na malém výletě, k čemu pas.
       „Ach ne, pane, bez pasu teď nemůžete být. Musím to ohlásit.“
       „Nu, dobrá, ráno to ohlásíme.“
       „Ráno? To už je pozdě.“
       „Teď? V noci?“
       „Ano, teď v noci. Musím. Co kdyby přišla kontrola.“
       Odporoval jsem. Opakovala stále: ne, ne, musím. Byla celá postrašená představou, že by se právě v této době provinila proti předpisům. Zkusil jsem to jinak. Řekl jsem, že výlet by byl stejně pokažen, vrátím se tedy raději hned sám do Mnichova. Zarazila se. Byla náhle až k pláči zkroušená.
       „To mi nemůžete udělat, pane. Neodcházejte, měla jsem takovou radost, když jste přišel. Ani věřit jsem tomu nechtěla. Pane, jste v tomto roce první host. Nikdo jiný tu ještě letos nebyl. Dříve jsme to tu na léto vždycky měli dvě rodiny a na neděli bylo tak plno – i na seníku se spalo. Bývalo to velmi veselé. Ještě loni tu byla jedna rodina na letním bytě – teď už nikdo. Docela nikdo nepřijde. Je léto a S. je jako po vymření. I v neděli. V zámecké restauraci čepovali dříve každou neděli čtyřicet i padesát hektolitrů piva. Teď tam házejí desetifenik, hlava, orel, mají-li na neděli objednat dva nebo jen jeden sud.“
       Záležitost pasu byla opuštěna. Rozpovídala se o bývalé slávě výletního místa S., o slávě, která zašla v lesku „nového Německa“. Nemluvila nic o Hitlerovi, nic o režimu, ale nakonec se rozplakala nad bídou, která přichází.
       „Už nemám z čeho dosazovat. A domek, ten už také není můj… Dávno by mi ho byli prodali, kdyby se našel kupec… Co si počnu…“
       Ten lesklý, žlutobíle prostřený stůl, ta konvice, jež spíše naznačuje než vydechuje vůni svátečního odpoledne, ten vzorkovaný talíř s kusem nenamazaného chleba – to vše je tedy jen maska pokojného drobného blahobytu. V té vzorné čistotě, na té pedanticky vydrhnuté podlaze je velká blátivá ťápota bídy.
       Tady. A všude jinde. Ve všech hospodách, v nichž jsem se zastavoval jako unavený poutník, byl jsem vždy sám a uprostřed pečlivého úklidu, křičela to stopa největší nouze. Šel jsem po ní jako stopař, ale nemusil jsem být příliš pozorný. Byla všude tam, kam jsem se podíval.

       Přes přísné zákazy, přes přísné tresty – je na to i koncentrační tábor – mluví se všude, podle stupně odvahy, o špatných obchodech, o nedostatku, o bídě. Mluví se o tom i tam, kde v jiných otázkách je jen mlčení. Mluví se tady, v Bavorsku – a z Berlína už docházejí pověsti (nic není zaručená zpráva v této zemi, kde pravdivé zpravodajství je přísně zakázáno) o hladových bouřích. Masová základna hnědého fašismu, které se Hitler tak rázem zbavil vražděním 30. června, byla již do hloubky provrtána červotočinou nespokojenosti a zmatku z rostoucího hospodářského krachu. Hitler s ní přešel na pevnější půdu říšské obrany jen o několik týdnů dříve, než by se byla sama roztrhala a pohltila jej. Ale svůj konec tím neoddálil. Neboť starostem nouze a nespokojenosti v nich dal politický smysl, urychlil přerůstání této hospodářské nespokojenosti u maloměšťáků i ještě neuvědomělých proletářů v politický boj.
       Hospoda u B. Opět prázdná. Neděle. Vstoupil jsem právě, když se stařenka vrátila z kostela. Odložila růženec a modlitební knížku a pak vystupujíc na špičky, zbožně zastrkávala nějaký obrázek za rám největšího srdce Ježíšova v plnotučných barvách. Nebylo tu jediné volné stěny. Obrazy svatých, parohy a parůžky, dvě velké fotografie, mezi nimi on a ona, když se brali, zrcadlo s vějířem pohlednic – pozdrav z Waldmünchen od vnučky ze školního výletu, třicetiletý pozdrav ze Štrasburku od syna z vojny, Helgoland, královská jezera, několik vesniček s kostely uprostřed, růže a milostné barvotisky. Ale ten obrázek pohlednicového formátu, který stařenka dnes přinesla, nepatřil mezi tyto památky a dostalo se mu také významného místa za zcela jiným rámem. Podíval jsem se.
       Byla to – fotografie dra Clausenera v černém rámečku, s bílým podpisem a datem smrti v rohu. Fotografie tohoto vůdce katolické akce, který byl zavražděn z rozkazu Göringova právě před týdnem. Hle, i podzemí katolického Bavorska pracuje rychle.
       Stařenka šouravě přinášela sklenici. Zeptal jsem se jí, od koho dostala ten obrázek.
       „Od pana faráře.“
       „A kdo je to na té fotografii?“
       „Mučedník!“ odpověděla vážně.

 

       Mučedník. Ano, pan Goering vyrobil svému vůdci nové prohloubení nepřátelství katolické fronty. Je to rozpor uvnitř měšťáckého tábora, který Hitler zde, v Bavorsku, bude draho platit. Už včera v Mnichově jsem viděl, co proti sobě vyvolal. Když se rozneslo, že bohoslužby v arcibiskupském chrámu budou slouženy za zavražděného Clausenera, byla obrovská loď Frauenkirche naplněna do posledního místečka. Pámbů zajisté nestoupl v kurzu, ale Hitlerův kurz klesl pod nulu. To byla demonstrace proti němu. Demonstrace několika tisíc lidí, jejichž sílu, omámenou zápachem kadidla, nelze přeceňovat, ale jejichž zoufalství a nenávist nelze také přehlížet. Odtud porostou akty tichých rezistencí a vybuchujících sabotáží, které učiní občanskou válku v Německou krvavější, strašlivější, ale které také rozloží i tu poslední schopnost odporu kapitalistického řádu.
       Ano, bude to strašlivá, krutá občanská válka, neboť šílenství a barbarství režimu napojilo zoufalou nenávistí krev těch statisíců německých občanů, neuvědomělých, maloměšťáků, deklasovaných, kteří nebudou bojovat o moc, o diktaturu proletariátu, ale o pomstu. Jen v uvědomělé síle německých komunistů je skutečná záchrana a nebude to ironie dějin , ale dějinná spravedlnost, že mnozí z těch, kteří se jich ještě dnes děsí, postaví jim ve svých srdcích pomník za spásu svého života. Jak obrovské je jen to dílo, které - doslova: pro budoucnost německého národa – vykonávají němečtí komunisté podchycováním a organizováním vzpurného zoufalství propuštěných SA mužů. Bez nich by se tu vytvářela dezorganizovaná armáda téměř tří milionů beznadějných ozbrojenců,  středověké tlupy propuštěných žoldnéřů, táhnoucích krajem a bojujících proti všem, z hladu, ze zklamání a z nevědomosti o cestě k životu. Komunisté dávají této armádě novou skutečnou organizaci, dávají ji cíl, jejich vedení je činí nebezpečnou nikoliv všem, ale jen jednomu nepříteli: kapitalismu.
       Bylo to moje poslední setkání na „cestě zpátky“. Ležel jsem v lese u Ch. a rozvažoval: ještě několik kilometrů pěšky, pak výletní vlak, pohraniční kopce, bílý hraniční kámen na nich – a svoboda fašistického Německa bude vyměněna za svobodu „demokratické vlasti“.

       Zaslechl jsem kroky. Stáhl jsem se za keř, ale bylo již pozdě. Nade mnou se objevila hnědá barva. Úderník v plné uniformě. Nepříjemná chuť mi stáhla jazyk. Takové setkání právě na konci cesty, která prošla bez úrazu! Ale úderník neměl úřední tvář a jeho hlas zněl lidsky, když si říkal o cigaretu. Zapálil si a rozložil se v mechu tak, že jsem nemohl pochybovat o jeho dobré vůli k povídání. Teprve nyní jsem si uvědomil, že ten člověk tady není o nic bezpečnější než já sám. Neměl na rukávech žluté prýmky, které od 1. července označují těch několik tisíc zvlášť vybraných a důvěryhodných SA mužů, ponechaných ve službě v koncentračních táborech a u pracovních sborů. Byl to propuštěnec, úderník na dovolené – a v uniformě přes zákaz.
       Brzy poznal, že nejsem Bavorák a prozradil jsem mu raději sám svůj původ dříve, než by jej byl uhodl. Ani jej nenapadlo, ptát se po legitimacích.
       „Také tam u vás tak málo prší? Také je v Čechách takové sucho? To bude hrozné! Už teď je drahota k nesnešení a k tomu ještě neúroda! Co bude dál…?“
       Pak se náhle zeptal:
       „Jste na dovolené?“
       „Ano.“
       „Já také…“ Řekl to žalobně.
       „Myslil jsem si to. Ale udivila mne vaše uniforma.“
       „A co si mám vzít? Nemám doma ani kousek civilních hadrů. Byl jsem už tři roky bez zaměstnání, když jsem šel do SA. Tuhle uniformu jsem si musel sám koupit, strhávali mi na ni čtyři měsíce, je moje… Pustili nás bez feniků… Mám chodit nahý?“
       „Nebyl to žádný med být v SA. Představovali jsme si to jinak. Byla to špatně placená dřina. A nečistá práce, protože to nešlo tam, kam jsme si mysleli. Bylo to čím dál horší. A teď tohle…“
       „Nesvléknu to. A nic neodevzdám. Ať si někdo zkusí přijít, dokud mám…“
       Převrátil se na bok a uhodil do koženého pouzdra. Měl revolver i údernickou dýku, teprve teď jsem si všiml, jak je kompletní.
       „Myslíte, že to může takhle skončit? Ne, tohle není žádný konec. Je nás půltřetího milionu. Teď se doma ani neobjevuju, není tam stejně do čeho píchnout a nač čekat, že mne přijdou sebrat. Ale až budeme zase pohromadě… Ach, jen vůdce potřebujeme!“

 

       „Ale, vždyť Hitler…“
       „Hitler? Na toho…“ a mávl rukou vysokým gestem. Nebylo to literární, co řekl, ale bylo to – přiznáme se – příjemné slyšet z úst člověka v uniformě hitlerovského úderníka. Byl tím vyjádřen veliký pokrok.
       „To, co se stalo, jsme už mohli dávno pochopit. Byli jsme zaslepení hlupáci. Sloužil jsem v M. Už v prosinci vyčistili polovinu naší úderky. Do koncentračního lágru, protože jsme chtěli přídavek na kabát. To byl tenkrát velký kravál, ale ututlalo se to a přídavek jsme dostali. Jak jsme jen k tomu mohli nerozumět? A v březnu jsem asistoval při popravě tří kamarádů. Byli to prý komunisté. Sundali jsme jim blůzy a zastřelili je. Volali: Ať žije revoluce! Pak jsme se dozvěděli, že rozdávali letáky o bídě v Německu. Byli to mladí hoši a tak si teď myslím, že to snad ani nebyli žádní komunisti. Měli pravdu a mysleli to s námi poctivě…“
       „A proč by to nemohli být komunisté, když měli pravdu?“
       „Myslíte, že mohli? Stále o tom přemýšlím. Ale nevedou je židi? Nechtějí prodat Německo? Pane, nerad bych vlezl do nové zrady…“
       Ano, Hitler věděl, kde postihnout nejnižší pudy člověka. Ale to bylo vše. Ten člověk tu teď kolísá. Je ztracen pro Hitlera, je zachvácen pro revoltu, ale kolik kroků má ještě k revoluci? Každé slovo, každý leták, každé číslo Rote Standarte, speciálního ilegálního listu komunistů pro úderníky teď rozhoduje.
       Potřebujeme vůdce… Myslíte, že by to mohli být komunisté… ?
       Překročil jsem hranice. Na prvním nádraží kupuji noviny. Jsou tam zprávy, které budou po Bavorsku rozneseny ústně nebo v ilegálních listech až za týden, za čtrnáct dnů: Demonstrace v severoněmeckých městech. Bouře v Pruském Slezsku. Celé oddíly hnědých úderníků přestupují ke komunistům. Ve Vratislavi, v Berlíně, v Hamburku. Průmyslová města Saska a Pruska jsou dál než kolébka hnědého fašismu zemědělského Bavorska. Ale ukazují cestu, kterou půjde, na kterou již vkročilo.
       Vlak ukolébává. Před zavřenýma očima znovu běží film cesty do Mnichova. Povrch, nic než povrch. A jak je výmluvný.

       Vidím toho prvního bavorského chalupníka, sedí rozkročen nad hrubě otesanou kládou a dlabe koryto pro svou chalupu. Hle, má podobu švejkovského obchodního cestujícího. Nikoliv, podobá se zasmušilému pijáku ze salvatorského sklepa. Ne, je to stařenka, zavěšující k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu obrázek „mučedníka Clasenera“, je to nájemce zámecké restaurace z S., který se vzteklou ironií hází desetifenik, hlava orel, má-li ještě existovat, je to úderník na dovolené, tlukoucí výhružně do koženého pouzdra revolveru, jsou to ti, které jsem potkával u Feldherrenhalle, mlčky přecházející kolem místa, kde podruhé tekla krev SA mužů, ti všichni mlčící či šeptající lidé, které jsem viděl na ulicích, ve vlacích, v pivních sklepech. Sedí rozkročeni nad kládou, nedlabou koryto, ale mlčky, ponuře tešou, tešou obrovskou šibenici pro jeden řád.
       A z podzemí vystupuje jeho kat a hrobař.
       A osvoboditel.

NÁŠ KOMENTÁŘ:

       Občanská válka se v Hitlerově Německu, jak takovou domněnku autor reportáže Cesta do Mnichova vyslovil, se nekonala. Historie šla jinudy, nicméně došla do svého logického konce: do bezpodmínečné kapitulace nacistického režimu.
       Co však Fučík po půldruhém roce Hitlerovy diktatury a během své riskantní „turistické“ cesty přesně vycítil, postřehl a předpověděl: že se v Německu rodí brutální teroristický režim, který bude postrachem Evropy.
       Ostatně dokladem Fučíkovy osobní statečnosti je už sama reportážní cesta do Mnichova. Byla samozřejmě podniknutá tajně a nebyla bez osobního rizika. V hitlerovském Německu už tehdy mizeli lidé z tohoto světa beze svědků. Svým svědectvím chtěl autor povědět české veřejnosti i o těchto hrůzách. Vedle známého svědectví Egona Ervína Kische byla Fučíkova reportáž z cesty do Mnichova jedním z prvních literárních varování před hitlerovským fašismem u nás.
       I proto je pro nás po téměř osmi desítkách let cenným literárním svědectvím. I proto se domníváme, že tato reportáž do literárního písemného odkazu Julia Fučíka patřila a patří. Proto ji tam zařazujeme. Jsme rádi, že Kurýr mohl tuto službu Juliu Fučíkovi poskytnout.

 

       Ještě jednou děkujeme i naší přítelkyni z Číny (Jana), která nás požádala, abychom text téměř zapomenutého dílka Julia Fučíka pro ni vyhledali, dík patří dr. Libuši Eliášové, ředitelce Muzea dělnického hnutí, a naší kolegyni Květě Panské, které pomohly vynést tuto reportáž na světlo současné doby. (red.)

JAN JELÍNEK ZNOVUZVOLEN

       V sobotu 27. listopadu 2010 se konala výroční schůze SJF, která zhodnotila její činnost od 5. ledna 2008. Tradiční zprávu o činnosti na ní přednesl předseda SFJ Jan Jelínek, zprávu o finančním hospodaření Květa Panská. Zdeněk Hoření se ve svém projevu nazvaném Dvacet let úsilí o pravdu o životě a díle Julia Fučíka. Řekl, že vydání plného znění Fučíkova rukopisu pod vedením vědecké skupiny Františka Janáčka a vydání originálního Fučíkova rukopisu v Ottově nakladatelství ve spolupráci s Muzeem dělnického hnutí patří ke klíčovým událostem tohoto úsilí o očištění Fučíkova jména. dpořila mezinárodní petici za navrácení Fučíkovy sochy na veřejné a důstojné místo v Praze. Mezi hosty byl i Gerd Hommel z Drážďan, předseda Revolučního svazu přátel Ernsta Thälmanna. Pozvání přijaly i manželky obou našich kolegů, kteří v loňském roce od nás nenávratně odešli: paní Alexandra Hrobařová a paní Marie Kadlecová. Nikoliv poprvé byla mezi námi i paní Ida Florianová, manželka našeho čestného předsedy Miroslava Floriana.
       Po bohaté diskusi byl zvolen nový výbor SJF. Na první schůzi výboru byl předsedou SJF znovuzvolen Jan Jelínek.

DVACET LET ÚSILÍ O PRAVDU O JULIU FUČÍKOVI

       Ve svém referátu na výroční schůzi připomněl Zdeněk Hoření, že před dvaceti lety začal velký hon na Fučíka. Na něm se podíleli i někteří čeští novináři, jako Josef Chuchma, Petr Placák, Bohumil Pečínka, nebo Miroslav Lankášek. Dosud se za své hanopisy neomluvili.
       Korunu tomu všemu nasadil prof. Václav Černý v Pláči koruny české, který tvrdil, že on sám jako pankrácký vězeň pochybuje, že by někdo za mřížemi gestapa dokázal napsat knihu. A pokud ano, pak by se musel stát na Pankráci zázrak. Fučík ten zázrak dokázal. Kromě naší společnosti, která si před dvaceti lety vytkla za cíl odbourat pomluvy na Fučíka, to byla i řada lidí, kteří se ujali Fučíkovy rehabilitace. Proto                      

oceňujeme především vydání Reportáže v nakladatelství Torst, o něž se postaral tým čs. vědců pod vedením Františka Janáčka. Také spisovatel Škvorecký poté, co se tato kniha objevila, prohlásil, že kniha jde opravdu o Fučíkovu rehabilitaci.

OTTOVO NAKLADATELSTVÍ – ČESTNÝ KOLEKTIVNÍ ČLEN

       Pražské Ottovo nakladatelství se stalo čestným kolektivním členem SJF. Rozhodla o tom výroční členská schůze našeho sdružení 27. listopadu. Jan Jelínek stejně jako Zdeněk Hoření ve svých referátech vysoce vyzdvihli a ocenili fakt, že právě toto nakladatelství našlo v sobě smělost vydat tak náročné dílo, jako je Reportáž, psaná na oprátce spolu s reprodukcí všech l67 lístků Fučíkova pankráckého rukopisu. Jaroslav Havel, zástupce ředitele a majitele nakladatelství Vlastimila Svobody, přijal tento fakt s potěšením, jak řekl. Uvedl, že se této náročné knihy až dosud podařilo prodat 2600 výtisků, což je velký úspěch. Kniha nyní stojí 299 Kč a lze si ji objednat i telefonicky na čísle 597-490-496.

JMÉNEM KURÝRA DĚKUJEME

       Za finanční příspěvky na fond vydávání Kurýra opět srdečně děkujeme mnoha našim sympatizantům.

GÁBINA MATKOU A MAGISTROU

       V čísle 31 jsme napsali, že naše kolegyně Gábina se stala bakalářkou. Dnes můžeme dodat, že je i magistrou, neboť v září loňského roku promovala na fakultě humanitních studií a to v oboru orální (ústní) historie-soudobé dějiny. V tomto oboru je zřejmě první magistrou. Nyní je doktorandkou na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Ale co hlavního: Gábina si jednak doplnila jméno a loni se stala i matkou holčičky jménem Klárka. Ke všem těmto velevýznamným životním událostem, milá Gábino, srdečně blahopřejeme!

NAJDETE NÁS NA INTERNETU

       Vaše zkušenost s naším novým webem nás bude zajímat. Napište!

 

VE VIETNAMU VYJDE KNIHA O FUČÍKOVI

       Dong Tat Tu, čestný člen SJF a překladatel Reportáže do vietnamštiny byl na přelomu října a listopadu opět v Praze, tentokráte na pozvání Obce spisovatelů (cestu si však musel zaplatit sám: zvací organizace mu sice přislíbila, že bude letenku platit, ale pak se přiznala, že nemá prostředky… cesta přišla hosta na tisíc dolarů).
       Za svého pobytu kontaktoval i naše sdružení a prozradil, že má připravený rukopis knihy Moje závěť, v níž bude pro vietnamského čtenáře mnoho nového ze života Julia Fučíka.

NEUES DEUTSCHLAND O KISCHOVI

       Čestný člen SJF Klaus Haupt nám poslal víkendovou přílohu německého listu Neues Deutschland z 24.-25. dubna 2010, která celou stránku věnovala Egonu Ervínu Kischovi k 125. výročí jeho narozenin. Autorem článku je sám Klaus Haupt. Článek pod titulkem Sociální ironik je věnován vztahům dvou přátel – Kische a českého básníka a redaktora Práva lidu Antonína Macka. Autor představuje Mackovu podobiznu a kopii jedné pohlednice, kterou Kisch poslal svému českému kamarádovi z Berlína 6. června l914 do redakce Práva lidu. Kopii pohlednice získal náš přítel z Památníku národního písemnictví od obětavé a ochotné historičky paní Macurové. Pohlednici, psanou česky, si dovolíme ocitovat i jako důkaz, že slavný česko-německý reportér uměl obstojně česky:
       „Milý pane kolego, právě se vrátím (čti: vrátil jsem se – pozn. red.) z Londýna a najdu Vaše korektury, které nebyly zaslané za mnou do Anglie. Našel jsem několik maličkých chyb a chci to dnes v noci přečísti. Také ten titulní obrázek , který jest skvostný, bych snad zítra zadarmo (slovo podtrženo – pozn. red.) dostal, bych Vám v sobotu mohl poslati. Prosím pište mně ihned jest-li není již pozdě. Mnoho srdečných pozdravů Váš Egon Erwin Kisch.“
       První zásilka zaslaná 26. dubna 2010 se mezi Berlínem a Prahou ztratila, druhá z 20. prosince došla v pořádku. Díky, milý Klausi!

DOSTÁVÁTE KURÝRA PRAVIDELNĚ?

       Náš občasník vychází dvakrát ročně, v prvním a druhém pololetí. Některé zásilky se nám, bohužel, vrací. Naši sympatizanti zřejmě změnili adresy. Pokud jste nedostali například číslo 34, napište nám, pošleme tento výtisk obratem! (Red.)

 

FILHARMONIE UKONČILA ROK JULIEM FUČÍKEM

       Samozřejmě strýcem autora Reportáže – hudebním skladatelem Juliem Fučíkem. Na předposledním koncertu České filharmonie v roce 2010 ve čtvrtek 30. prosince přidal rumunský dirigent Ion Marín ke skladbě Julia Fučíka Starý bručoun, která byla oficiálně na programu, i závěrečný přídavek, kterým se s obecenstvem rozloučil – byla to skladba Vjezd gladiátorů.

       KURÝR, občasník Společnosti Julia Fučíka, Náklad 250 výtisků. Redakce Jan Jelínek, ul. Brodského 1673/13, 149 00 Praha 4-Chodov. Společnost Julia Fučíka byla zaregistrována u MV dne l9. 6. 1992 pod č. VSC/1-11998/92. IČO č. 70973644. Vydáno péči nakladatelství Orego. Náš web: http://sjf.czweb.org.

MIHNE SE TU I FUČÍK

       Fučík se mihl i v knize jistého Rudly Cainera, který vydal knihu Žulový Stalin aneb Osudy pomníku a jeho autora (Arsci, Praha, 2008, stran 277). Jak připomíná, autorem známé a zničené sochy J. V. Stalina na Letenské pláni v Praze byl akademický sochař Otakar Švec. Sama historie projektu, jeho realizace a odstranění vedla autora k ironickému popisování děje i řady osobností kolem. Tou obětí není jenom sám sochař, ale v knize najdeme sarkastické až pamfletní           

 

zmínky o dalších osobnostech. Jen namátkou: různé štiplavosti si vyhradil pro Klementa Gottwalda i Václava Kopeckého, Zdeňka Nejedlého, ale mihne se tu i Julius Fučík. Kdysi dávno jsem napsal v Květech, že toto sousoší se nemělo bourat, ale že mělo zůstat na svém místě, ať se již časy přehazovaly jak chtěly. Cainer, o němž je v knize zmínka, již jako desetiletý hošík protestoval s tatínkem spolu s národními socialisty, píše o Otakaru Švecovi vcelku uměřeně.